5. kapitola - Pohřeb

Ahoj, tak tu jsem konečně s další kapitolou. Nevim, kdy bude další, pořád píšu tu druhou povídku, ale pokusim se k týhle občas vracet.

     Když už si myslela, že jí ten tlak rozdrtí plíce, najednou zjistila, že se konečně může nadechnout. Začala lapat po dechu a během chvilky dýchala, jako by právě uběhla maratón. Snape si toho všiml, urychleně pustil její ruku, kterou do té doby ještě pořád držel, a jízlivě poznamenal: „ Slečno Grangerová, buďte tak laskavá a přestaňte mi tady funět jako lokomotiva. Nechceme přeci vzbudit zbytečnou pozornost.“

     

      „No…Když už mluvíme o té zbytečné pozornosti, pane…,“ začala Hermiona váhavě, když se konečně trochu vydýchala.

      

      „Ano?“

      

      „Víte, moji rodiče byli mudlové a stejně tak i všichni naši známí, kteří na tom pohřbu budou…“

    

      „Míříte snad touto perfektně přímou a jednoznačnou řečí, plně odpovídající řeči, jíž by studentka s vašimi známkami měla oplývat, k tomu, že můj oděv je na dnešní událost nevhodný?“

    

      „A…Ano, pane.“

     

      Hermiona totiž na sobě měla jednoduché splývavé černé šaty, které se na mudlovský pohřeb skvěle hodily, ale profesor byl oblečen ve svém obvyklém černém hábitu. Kdyby ho v něm její příbuzní a přátelé jejích rodičů uviděli, jistě by jim to připadalo přinejmenším divné.

      

      „Už jste zjistila, kde vlastně jsme?“

     

       Čarodějka se poprvé za celou dobu rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že jsou v centru Londýna. Přemístili se sice do nějaké postranní uličky, ale určitě to bylo centrum Londýna.

     

       „Pane profesore? Proč jsme v centru? Obřad se přeci bude konat na okraji města.“

      

       „Nebojte se, pohřeb začíná až za hodinu, to stihneme. Potřebuji jen kousek odtud vyzvednout mudlovské oblečení, které jsem si tady včera večer objednal poté, co mi ředitel oznámil, že vás dnes budu doprovázet.“

      

       Zašli do blízkého krámku, patřícího nějakému čaroději, jež se zjevně velice živě zajímal o mudly. Tam profesor vyzvedl své oblečení a šel se rovnou i převléci.

      

       Dívka na něj čekala s mnohem většími než mírnými obavami. Věděla, že kouzelníci mají problém s mudlovskými šaty, většinou se obléknou tak, že jejich oblečení ladí asi tak jako u Lady Gagy, a kdyby se takhle Snape objevil na setkání s jejími příbuznými, určitě by měla problém to vysvětlit. Teď se jen modlila, aby v tom oblečení, co si právě koupil, vypadal alespoň trochu normálně.

     

        Za chvíli se profesor objevil a Hermiona při pohledu na něj málem omdlela. Ne hrůzou, jak se původně obávala, ale spíše tím, že tohle prostě nečekala. Měl na sobě obyčejné černé rifle a bílou košili. Musela uznat, že je to sice na něj dosti nezvyklé, ale že v tom vypadal velice dobře a na pohřeb se to více než hodilo.

      

        „Proboha, Grangerová, přestaňte na mě tak civět a laskavě zavřete pusu. Tváříte se, jako kdyby vám právě někdo řekl, že jste ze zkoušky dostala dvojku,“ zavrčel na ni Snape a otočil se k odchodu z krámku.

      

        Když došli do jedné postranní uličky, profesor je opět přemístil. Tentokrát už Hermiona věděla, co ji čeká, takže už na to byla trochu připravena, ale stejně to bylo dost nepříjemné. Naštěstí brzy ucítila, jak ji Snapeova ruka pustila a zjistila, že už se opět může nadechnout. Potom se kolem sebe rozhlédla. Před nimi byl krásný veliký kostel, ve kterém už s rodiči několikrát byla. Vždy se jí tam moc líbilo, proto ji potěšilo, že obřad bude právě tady.

      

         I přes to, že do začátku ještě zbývalo asi půl hodiny, před kostelem již stáli někteří její příbuzní. Už vykročila, že se k nim připojí, když si najednou vzpomněla na Snapea.

    

         „Pane profesore, jak vás mám vlastně představit?“

     

         „Řekl bych, že taková premiantka jako vy už na něco přijde.“

      

         Vydali se tedy spolu k malé skupince lidí před kostelem. Hermiona celou dobu usilovně přemýšlela, co odpoví, až se jí některá teta nebo strýček zeptá, kdo to s ní vlastně přišel. Ale napadlo ji jen, že rozhodně nemůže říct, že to je její profesor. Ani ho tak před nimi nesmí v žádném případě oslovit. I když by neprozradila, že je to kouzelnická škola, stejně by jim to připadlo divné. Proč by asi tak chodil profesor na pohřeb rodičů své studentky? To bych vážně hodně těžko vysvětlovala.

     

        „Hermiono!“ Teta Alex, maminčina sestra, se k ní rozeběhla a silně ji objala. „Zlatíčko moje, jakpak se cítíš? Chtěli jsme ti se strýčkem napsat, ale potom jsme zjistili, že vlastně ani nevíme, na jaké škole jsi. Tak strašně málo jsme se o tebe zajímali!“ Teta plakala a plakala, ani nečekala Hermioninu odpověď, jen ji stále pevně objímala.

    

        „No tak, Alex, my se s ní taky chceme přivítat, pusť už to nebohé děvče nebo ji umačkáš,“ strýček Fred se snažil znít vesele, avšak jeho mokré oči a kruhy pod očima prozrazovaly, že mu do smíchu rozhodně není.

      

        „Ano, ovšem…Promiň, Hermi.“ Alex Hermionu rychle pustila.

      

        „To nic, teto.“ Hermiona teď objala strýčka. Ucítila, že jí samotné se také začínají po tvářích koulet slzy. Nechtěla, aby ji profesor viděl brečet, ale nešly zadržet. Je to přeci pohřeb jejích rodičů, proboha! Má právo na slzy.

    

        Najednou se teta znovu ozvala: „Hermi, kdopak je tohle?“

    

        Dívka se odtáhla od svého strýce a uvědomila si, že jim zapomněla svého nezúčastněně se tvářícího profesora, stojícího opodál, představit. „Teto, to je maminčin a tatínkův přítel. To on mi přijel do školy oznámit, co se stalo a rovnou mi i nabídl, že mě sem odveze.“ A vida, takže najednou to vymyslet jde!

      

        Teta přistoupila k profesorovi a podala mu ruku. „Moc mě těší, jsem Alexandra Harperová.“

    

        Snape její ruku přijal a řekl: „Potěšení je na mé straně, madam. Jmenuji se Hank Carter.“

      

        Hermiona nemohla uvěřit tomu, co vidí a slyší. Profesor Snape jako gentleman? To snad ne! Dokonce už i skoro čekala, že tetě tu ruku políbí. Takhle ho vážně neznala, aby se choval tak mile. To by jí spolužáci neuvěřili. A to jméno! Proč zrovna Hank? Chápala, že se jim nemohl představit jako Severus, tohle jméno by na její příbuzné působilo dost podivně, ale Hank se k němu přeci vůbec nehodí.

      

        Podobným stylem probíhalo i přivítání s ostatními čarodějčinými příbuznými a známými, čekajícími u kostela na začátek obřadu. Všichni Hermioně přáli upřímnou soustrast, objímali ji a brečeli. Snape stál opodál, pozoroval dění kolem sebe a s každým příbuzným si stejným gentlemanským způsobem potřásl rukou.    

      

        Potom se všichni vydali dovnitř a usadili se do lavic. Hermiona s tetou Alex, strýčkem Fredem a otcovým bratrem Jonathanem se usadila do první řady a všimla si, že profesor pro sebe zabral místo až úplně vzadu.

       

        Za pár minut obřad začal. Kněz pronesl svou smuteční řeč, pak vyzval dívku, aby o svých rodičích také řekla pár slov. Čarodějka vyšla na pódium, a přemýšlela, o čem má mluvit. O tom, jak moc nenávidí jejich vraha a že kdyby měla příležitost, tak by ho bez zaváhání zabila? Že vlastně právě tohle měla ještě dnes ráno v úmyslu, než zjistila, že to Brumbál tušil a právě proto s ní vyslal zrovna Snapea? Asi ne.

      

        Místo toho tedy začala vzpomínat na poslední dny, které s rodiči strávila, než odjela do školy. Popsala přítomným poslední společný víkend, kdy ji maminka s tatínkem vzali stanovat do lesů a v noci si vyprávěli strašidelné příběhy. Všimla si, že během její řeči se většině příbuzných zaplnily oči slzami. Podívala se na Snapea. Na tváři měl stále tu svou nepropustnou masku, ze které se nedalo nic vyčíst. Řekla by ale, že jeho něco takového nikdy dojmout nemůže, jeho nemůže dojmout nejspíš nic.

      

        Když domluvila, znovu se posadila na své místo a kněz obřad ukončil. Potom se k ní hrnuli všichni příbuzní jeden přes druhého a přáli jí upřímnou soustrast. Hermiona si uvědomila, že opět začíná brečet, ale bylo jí to jedno. Navíc, nebyla jediná.

      

         Po chvíli se k ní protlačila teta Alex: „Hermi, zlatíčko, že zůstaneš ještě na hostinu?“

      

         „No, teto, já opravdu nevím. Chtěla jsem se už vrátit do školy…“

      

         Snape se k nim mezitím také protlačil, takže celou rozmluvu poslouchal.

      

         Teta si toho všimla a snažila se je přesvědčit oba: „Pane Cartere, tak jí něco řekněte. Když už jsme tu hostinu zaplatili…“

      

         Hermiona nevěděla, co má dělat. Na jednu stranu se chtěla vrátit do školy, chmurné nálady pro dnešek už měla víc než dost, na druhou stranu by si ale ráda s příbuznými ještě chvíli popovídala. Tázavě se na profesora podívala a on k jejímu údivu přikývl. Zjevně chápal, že by tu chtěla ještě zůstat a byl ochotný to tu nějakou dobu vydržet. Dnes ji tedy skutečně nepřestával překvapovat.

     

         Přijala tetinu nabídku a spolu se všemi smutečními hosty se vydala do nedaleké restaurace na hostinu. Její pozornosti neušlo to, že profesor se stále drží v její blízkosti. Ne v takové, aby to někomu bylo nápadné, ale dostatečné, aby ji měl neustále pod dohledem a mohl v případě nějakého útoku zasáhnout.

    

         Na hostině se profesor držel od ostatních dále a snažil se být co nejvíce nenápadný. Nesnášel společenské akce a tady to bylo o to horší, že to byla mudlovská akce, netušil, jak by se měl chovat a o čem by si měl s ostatními povídat. Vždyť on o jejich světě neví vůbec nic. Navíc mu situaci zhoršoval fakt, že dotyční zemřeli rukou Smrtijedů. Byl za jejich smrt nepřímo odpovědný. I když nevěděl, že se něco takového na Grangerovi chystá, přeci jen měl něco udělat. Pracuje mezi nimi jako špeh, je jeho povinnost dovídat se o chystaných útocích a dělat vše, co bylo v jeho silách, aby jim zabránil.

      

          Hermiona si všimla, že profesor se snaží být nenápadný a všem se vyhýbat. To však bylo jeho typické chování i na školních oslavách a hostinách, takže ji to nepřekvapilo a dál se bavila s příbuznými. Zbystřila teprve v okamžiku, kdy se ke Snapeovi připojila její sestřenice Jane, která byla jen o dva roky starší než čarodějka, ale zjevně jí věkový rozdíl mezi ní a profesorem vůbec nevadil. Dívka zpovzdálí nevěřícně pozorovala, jak se její sestřenice ke Snapeovi přitočila a jak se ho snaží balit.

     

           Po chvíli zaregistrovala, že profesor začíná být z Janiny přítomnosti poněkud nesvůj, tak se ho raději rozhodla vysvobodit. Z vlastní zkušenosti věděla, jak její sestřenice umí být vlezlá, zvláště, když se jí nějaký muž líbí. Došla k nim zrovna v okamžiku, kdy Jane zvala Snapea na večer k sobě domů.

      

          Zaváhala, jestli se do toho má vůbec plést a nenechat v tom profesora trochu vymáchat. Bylo by to docela zábavné, on totiž už teď očividně vůbec nevěděl, co má dělat a jak sestřenici odpovědět. A musela si přiznat, že vidět svého obávaného učitele, jak snad poprvé v životě neví, co říct, byl neopakovatelný zážitek.

      

          Nakonec se ale rozhodla mu pomoci. Přišla až úplně k nim, chytila Snapea za ruku a řekla: „Víš, Jane, my s Hankem už musíme jít. Čekají nás dnes ještě nějaké povinnosti, viď, miláčku?“

      

          Ze Snapeova výrazu měla nejprve pocit, že ji asi zabije sám a nebude k tomu potřeba žádných Voldemortových služebníků, ale potom se v jeho očích na sotva postřehnutelný okamžik mihlo něco jako vděčnost. Opětoval stisk ruky, usmál se na ni a odpověděl: „Jistě, zlato, máš pravdu, už je nejvyšší čas.“

      

          Jane se zarazila: „O…moment, vy dva spolu?“

      

          Hermiona zeslabila hlas, aby ji nikdo jiný než Jane a Snape neslyšeli, a zašeptala: „Ano, chodíme spolu, ale zatím chceme, aby o tom nikdo nevěděl, tak ti budeme moc vděční, když si to necháš pro sebe, platí?“

       

          „Jasně…mně můžete věřit, nikomu to neřeknu.“

      

          Čarodějka spokojeně přikývla a se Snapem v patách se vydala rozloučit se svými příbuznými. Pak zašli do nejbližší zastrčené uličky a odtamtud se přemístili zpět do Bradavic.

Nová povídka

Jelikož jsem začala psát novou povídku, bohužel mi nevychází čas psát i tuhle. Mám další 3 stránky, ale nevím, kdy se mi podaří další kapitolu dopsat.

Mezitím sem vkládám odkaz na můj další blog, kde budu postupně zveřejňovat tu druhou povídku. Je o prezidentovi USA a jeho bodyguardovi - SLASH! Doporučená věková hranice je 18 let.

http://osobnistrazce.blogspot.com/

4. kapitola – Plán

     V knihovně Hermiona okamžitě zamířila k regálům s knihami o obraně proti černé magii. Chvíli si prohlížela tituly, které byly v policích úhledně vyrovnány, až si nakonec vybrala Nejnáročnější obranná a útočná kouzla od Emily Brownové. Ubezpečila se, že je zde sama, otevřela knihu a začala se učit kouzla v ní popsaná, pokud má její plán vyjít, musí být připravena, jak nejlépe to bude možné.

     Po celém dni stráveném v knihovně se před večeří konečně vrátila do nebelvírské společenské místnosti, kde již byli nervózní Ron s Harrym. „Můžeš nám laskavě říct, kde jsi byla? Měli jsme o tebe strach. Po Přeměňování jsi prostě jen tak zmizela…“

     „Klid Rone, byla jsem v knihovně. Profesorka McGonagallová si mě po přeměňování zavolala a řekla mi, že mě pro dnešek omluví z vyučování, že můžu jít do knihovny a dohnat tam učivo, které jsem zameškala.“

     Oba dva kamarády tato odpověď naštěstí uspokojila, po celý zbytek dne už se o tom nezmínili a Ron s Harrym se vrátili ke svému obvyklému tématu – famfrpálu. Hermioně se ulevilo, nerada svým přátelům lhala, ale jinak to nešlo, věděla, že kdyby jim řekla, co chystá, snažili by se jí v tom za každou cenu zabránit.

     Druhý den měli obranu proti černé magii s profesorem Snapem, ten, když dívku ve své třídě spatřil, neodpustil si jízlivou poznámku: „A, slečna Grangerová, jsem velice rád, že jste se rozhodla svůj drahocenný čas konečně využít k výuce.“ Žáci Zmijozelu se začali pobaveně pochechtávat a v Hermioně doslova vzpěnila všechna krev. Co si vlastně myslí? Vždyť moc dobře ví, co se mým rodičům stalo, navíc to moje zhroucení způsobil on těmi svými bubáky, tak proč se chová takhle? Ron má pravdu, Snape je skutečně hnusný bastard.

     Po vyučování řekla Harrymu a Ronovi, že musí v knihovně ještě něco prostudovat a rychle se rozeběhla do pracovny profesora Brumbála. Když dorazila k chrliči, strážícímu vchod, uvědomila si, že nezná heslo. Jak ale zná profesora, bude to nějaká sladkost. Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Bertíkovy lentilky stokrát jinak,“ ale chrlič se nepohnul.

     „Čokoládové žabky?“ Nic.

     „Hmmm…lékořice?“ Chrlič stále nereagoval, Hermiona si ale vzpomněla, že profesor Brumbál měl vždycky slabost pro citronové sladkosti.

     „Citronová zmrzlina?“ Zase nic.

     „Citronové bonbóny?“ Konečně chrlič odskočil stranou a nechal ji projít ke schodům, které ji vyvezly před ředitelnu. Tam zaklepala na dveře a po vyzvání vstoupila.

     „Hermiono, čemu vděčím za takovou milou návštěvu? A jak vám je, mohu-li se zeptat?“

     „Dobrý večer, pane řediteli. Děkuji za optání, myslím, že už jsem na tom lépe, ale chtěla jsem vás poprosit o takovou laskavost…“

     „To rád slyším. A copak je to za laskavost?“

     „Víte, já bych moc ráda šla na pohřeb maminky a tatínka. Chtěla bych se s nimi ještě naposledy rozloučit, nemohla bych tam? Moc vás prosím, opravdu hodně to pro mě znamená.“

     „No, Hermiono, to, co po mně chcete, je skutečně pochopitelné, ale i když pominu to, že byste se teď opuštěním školy vystavila obrovskému nebezpečí, nejsem si jistý, jestli by pohřeb rodičů byl vhodný, po tom vašem zhroucení…“

     „Prosím, pane profesore, slibuji, že budu v pořádku.“

     „Dobrá, nemohu vám přeci něco takového odpírat. Pro jistotu s vámi ale pošlu některého člena Řádu, aby vás chránil, kdyby se vás tam lord Voldemort pokusil napadnout.“

     „Moc vám děkuji, opravdu slibuji, že na sebe dám pozor.“

     „Výborně tedy, jsme domluveni. Pohřeb se koná v Londýně zítra dopoledne, s oním členem Řádu se sejdete ve vstupní síni. A Hermiono, od svého doprovodu se po celou dobu nevzdálíte a hned po pohřbu se vrátíte, viďte?“ Ředitel se na ni podíval tím známým pronikavým pohledem přes obroučky svých brýlí a dívka měla najednou pocit, jako by jí viděl až do žaludku.

     „Už zítra?...Vlastně, tedy, ano, pane profesore, jistě, samozřejmě, že se ho budu držet a že se hned vrátíme,“ čarodějka pod tím vševědoucím pohledem začala koktat a měla srdce až v krku. Raději jeho pracovnu urychleně opustila. Doufala, že Brumbál na nic nepřišel. 

     Byla ráda, že na pohřeb bude moci jít. Chtěla se s rodiči rozloučit, v tom nelhala, ale co bylo důležitější, ihned po skončení obřadu plánovala utéct a uskutečnit svůj plán. Ředitel jí to teď docela zkomplikoval, když řekl, že s ní někoho pošle jako doprovod. Doufala, že to bude pan Weasley nebo třeba Remus Lupin. S těmi si rozumí a jistě by nebyl problém jim v nějakém nestřeženém okamžiku uniknout. Snad to tedy bude jeden z nich. Další problém byl, že k tomu, aby plán dovedla do šťastného konce, potřebovala se toho ještě hodně naučit. Nikdy se nemohla zvládnout dostatečně připravit na to, co ji čekalo, to jí bylo jasné, ale i tak by uvítala trochu více času. No co, alespoň se o to pokusím, ne? Mám ještě celý zbytek odpoledne a celou noc, za tu dobu se ještě něco naučit zvládnu.

     Pospíchala do knihovny a tam opět rovnou zamířila k regálu s knihami o obraně proti černé magii. Našla dvě knihy, které ji zaujaly, a rychle se do nich začetla. Byla tak pohlcena studováním nových kouzel, že úplně zapomněla na čas. Až teprve, když se v knihovně najednou objevili Harry s Ronem, uvědomila si, že tady už musí sedět hodně dlouho.  Kluci zamířili rovnou k ní.

     „Ty dneska nepůjdeš na večeři?“ Ron se na ni díval dost ustaraně.

     „Ani ne, Rone. Mám toho opravdu hodně co dohánět, víš?“

     Oba kluci k ní vyslali pohledy, kterými jasně říkali, že to s tím učením přehání, ale ona nijak nereagovala. V tom se ale Harry naklonil ke knize, kterou zrovna měla před sebou otevřenou, přečetl si z ní pár řádků, a zeptal se: „Co to je za knihu?“

    
     „To je jedna kniha k učivu, které jsme probírali na obraně proti černé magii.“

     „Nepamatuju se, že by Snape mluvil zrovna o téhle knize.“

     „No, tahle kniha trochu lépe a podrobněji vysvětluje podstatu kouzla, které jsme minule probírali, víš?“ Vůbec se jí nelíbilo, že musí lhát svým nejlepším kamarádům, ale jinak to prostě nešlo.

     Harryho její odpověď zjevně uspokojila, na nic už se nevyptával. Ron ještě chvíli naléhal, ať s nimi jde na večeři, že si jistě potřebuje chvíli odpočinout, ale když viděl, že je neoblomná, nakonec toho nechal a oba odešli.

     Hermiona zůstala, dokud se knihovna nezavírala. Ještě si pár knih půjčila, odešla do společenské místnosti, kde se pohodlně usadila ke krbu, a pokračovala ve studiu tam. Naštěstí už bylo vážně pozdě, nikdo tam nebyl.

     Ráno po noci bez spánku zaklapla poslední knihu, již si půjčila, a spolu s kamarády se vydala na snídani. Samozřejmě jim tvrdila, že několik hodin dnes v noci spala. Při snídani ale byla strašně nervózní, nedokázala skoro nic sníst. Ráda by oběma chlapcům řekla, co chce dnes udělat, ale nemohla. Věděla, že by ji nepustili. Tak se snažila na sobě nedat nic znát, nasoukala do sebe alespoň toast s marmeládou a pak oznámila, že jde ještě před vyučováním na toaletu. Popadla svou tašku a spěšně se vydala do vstupní sině, očekávajíc pana Weasleyho nebo Remuse.

     Ve vstupní síni ale bylo jen několik studentů a mezi nimi se tyčila vysoká postava profesora Snapea. Hermiona se rozhlížela dál, jestli někde někoho nepřehlédla, ale nikoho nového si v síni nevšimla. Řekla si, že nejspíš přišla o něco dříve, pan Weasley nebo Lupin asi prostě jen ještě nedorazil. Rozhodla se tedy počkat, určitě přijdou každou chvíli. Stála ve vstupní síni, pozorovala vstupní bránu a občas se rozhlédla, jestli někde nezahlédne někoho z Řádu.

     Po chvilce se ale za ní ozval Snapeův hlas: „Čekáte někoho, slečno Grangerová?“

     Leknutím málem nadskočila. Ani si nevšimla, že za tu krátkou dobu, co strávila pozorováním hlavní brány, se k ní přiblížil zezadu.

     „Ano, pane. Jdu dnes na pohřeb rodičů a profesor Brumbál mi řekl, že tu na mě bude čekat někdo z Fénixova řádu, aby mě tam doprovodil.“

     „Ano, slečno Grangerová. Ale vidím, že přeci jen nemáte tak velké pozorovací schopnosti, jak se o vás tvrdí. Jinak by vám totiž nepochybně došlo, že jelikož jsem také členem Fénixova řádu a protože tu nikdo jiný z Řádu není, váš doprovod nevyhnutelně budu já.“

     „Co – cože? Vy?…Chcete říct, že profesor Brumbál o to požádal vás?“ 

     „Naneštěstí ano. Mám z toho asi takovou radost jako vy, ale oba dva dobře víme, že ředitel umí být velice přesvědčivý. Včera večer mě požádal, abych na vás dnes dal pozor. Zřejmě se z nějakého důvodu neobává jen toho, že by vás Pán zla mohl dnes unést, ale naznačil i jisté obavy, abyste neudělala nějakou hloupost,“ podíval se na ni tak pronikavě, až měla skoro pocit, jako by na ni použil nitrozpyt.

     „N - ne…Ne, pane, žádnou hloupost neudělám.“

     „Tak tedy, pokud nemáte v zásobě ještě nějaký jiný podobně inteligentní dotaz, měli bychom jít, nebo zmeškáme ten obřad.“

     „ A - ano, pane…Půjdeme.

     Vydali se spolu mlčky po příjezdové cestě až k bráně ohraničující pozemky Bradavic, odkud se budou moci přemístit. Hermiona byla nervózní. Ještě nikdy nebyla takhle sama s nějakým učitelem, navíc zrovna s profesorem Snapem. A ještě ke všemu na tak dlouho, obřad může trvat i přes hodinu.

     Když přemýšlela o tom, jak se k ní Snape poslední dny choval, zachvátila ji hrůza z představy, co se bude dít v Londýně. Také přemýšlela o tom, že svůj plán teď nebude moci v žádném případě provést. Počítala totiž s tím, že ihned po obřadu se svému doprovodu ztratí a vydá se sama hledat lorda Voldemorta, aby se mu pomstila za vraždu svých rodičů a spousty dalších nevinných lidí. Chtěla mu dát, co si zasloužil, a dokázat celému kouzelnickému světu, že zas tak skvělý kouzelník to není. Za poslední dny strávené v knihovně se naučila mnohem více obranných a útočných kouzel, než v hodinách obrany proti černé magii probrali za celých uplynulých pět let. Mohla ho porazit, mohla toho parchanta zabít, jenže teď kvůli Snapeovi nemůže. Moc dobře věděla, že jemu nezvládne po obřadu uniknout. Znala ho za ty roky již tak dobře, že nepochybovala o nemožnosti se jemu jakkoli ztratit. Proč jen nemohl Brumbál poslat pana Weasleyho nebo Lupina? Nebo kohokoli, kohokoli kromě Snapea!    

     Když v úvahách dospěla až sem, zjistila, že už pomalu dorazili k bráně. Snape vytáhl hůlku, poklepal jí na zámek u brány, a ta se před nimi dokořán otevřela. Sotva vyšli ven, tak se za nimi zase zavřela.

    

     „Co tam tak stojíte, slečno Grangerová? Dejte mi ruku, ať nás mohu přemístit. Pokud je mi známo, nejste ještě plnoletá a z přemisťování zkoušky nemáte.“

     Zmateně se na něj podívala. Chytit Snapea za ruku? To se mi snad zdá!

     „Tak dělejte, nebudu tu stát celý den,“ profesor už začínal být netrpělivý.

     Váhavě k němu přistoupila a chytila ho za nabízenou ruku. Překvapilo ji, že byla příjemně teplá a jemná, ale neměla moc času na její zkoumání. Snape studentčinu ruku pevně sevřel, otočili se ve vzduchu a najednou je obklopila tma. Hermiona měla pocit, že se udusí. Slyšela už o tom pocitu vyprávět Harryho, který se takhle o prázdninách přemístil s profesorem Brumbálem k Weasleyům domů, ale tohle bylo ještě nepříjemnější, než čekala. 

3. kapitola – Ošetřovna

     Ráno Hermionu probudili Ron s Harrym. Stavili se za ní ještě před začátkem vyučování, aby zjistili, co se včera vlastně stalo. Nejprve se zdráhala a odmítala jim cokoli prozradit, ale nakonec, když viděla, jak jsou neoblomní, všechno jim řekla a v duchu děkovala madam Pomfreyové a jejím uklidňujícím lektvarům, že se jí netřese hlas.

     Začala tím, proč si ji po zahajovací hostině zavolal Brumbál, jak potom zavolal i profesora Snapea a požádal ho, aby mezi Smrtijedy zjistil důvod zavraždění jejích rodičů. O ředitelově domněnce se zatím nezmínila. Nechtěla, aby si to Harry kladl za vinu.

     Potom se nadechla a popsala jim průběh svého školního trestu, načež Ron i Harry sborově přísahali Snapeovi pomstu a předháněli se ve vymýšlení nápaditějších způsobů jeho usmrcení.

     Když po chvíli kamarádi odešli na vyučování a dívka zůstala sama, uvědomila si, poprvé od té hrozné zprávy, že se cítí o něco lépe. Možná to bylo těmi lektvary, které byla ošetřovatelkou během noci donucena vypít, ale možná také tím, že se konečně někomu svěřila.

     Celý den Hermiona strávila koukáním do stropu a spaním. Jediné, co ji v tomto programu každých pár hodin vyrušilo, byla Poppy Pomfreyová s další dávkou lektvarů a neodbytnými dotazy, jak se cítí a jestli něco nepotřebuje.

     Po večeři za ní Harry s Ronem opět přišli. Ron hned mezi dveřmi začal nadávat: „Víš, kolik nám ten slizoun zase nandal domácích úkolů? Máme napsat pojednání na DVA svitky pergamenu o výhodách užívání neverbálních kouzel.“

     Zbytek jejich návštěvy Ron s Harrym strávili nadáváním na Snapea a jeho vyučovací metody. Hermiona je jen nepřítomně poslouchala a ve vhodných chvílích přikyvovala. Neměla sílu ani náladu jim připomínat, že Snape je profesor a že by o něm měli mluvit slušně, ať je sebevíc nepříjemný. Přála si jen, aby už odešli a nechali ji spát.

     Nakonec se oba dva zvedli, popřáli jí dobrou noc a odešli do společenské místnosti, aby si vypracovali domácí úkoly.   

     Druhý den už ošetřovatelka začala pomalu snižovat množství lektvarů, jež Hermioně dávala. Pro dívku to nebylo nic lehkého, protože vždy, když lektvar již pomalu přestával působit, zažívala ten samý smutek a prázdnotu jako tehdy, kdy se o smrti rodičů dozvěděla. Věděla ale, že se s tím musí nějak vyrovnat, nemůže být přeci po celý zbytek života pod vlivem lektvarů. Proto si nestěžovala a snažila se přes to nějak přenést. Naštěstí pokaždé, když už si myslela, že ji lítost úplně pohltí, objevila se madam Pomfreyová s novou dávkou a Hermioně se opět na nějakou dobu ulevilo.

     V tomto duchu uplynuly další dva dny, během nichž ošetřovatelka dobu mezi jednotlivým podáváním léků prodlužovala.

     Kluci se stavovali každý večer, aby Hermioně řekli, co je nového a donesli jí domácí úkoly. Dívka se ale úkolů ani nedotkla, neměla na to sílu. Celé dny jen nepřítomně koukala do zdi, spala nebo brečela.

     Když na ošetřovně strávila již celkem čtyři dny, přišla za ní večer madam Pomfreyová a řekla, že dnešní noc zkusí zvládnout bez lektvaru. Pokud bude Hermiona ráno v pořádku, možná by dokonce mohla být z ošetřovny propuštěna.

     Mladší čarodějka jen přikývla, zachumlala se do peřin a pokusila se co nejdříve usnout. Doufala, že milosrdný spánek jí pomůže se vyhnout obvyklému smutku, který se dostavoval vždy s vynecháním léku.

     Hraje si s Křivonožkou na zahradě u domu, kde bydlí se svými rodiči. Najednou uvidí vysokou postavu v černém plášti a s kápí na hlavě, jak vznešeným krokem míří po příjezdové cestě rovnou ke vstupním dveřím do domu. Když k nim postava dorazí, bez zaváhání vejde dovnitř. Hermiona se za ní rozeběhne. Vrazí do pokoje právě v okamžiku, kdy ta postava řekne: „Avada kedavra,“ a maminka s tatínkem padají k zemi.

     Potom se tahle stále ještě zahalená postava otočí k dívce, pozvedne svou hůlku, ale než vyřkne onu smrtelnou kletbu, sundá si kápi. Objeví se rudé žhnoucí oči, spláclý hadí nos a holá lebka. Lord Voldemort osobně! Hermiona zadrží dech. Ten krutý pohled těch odporných očí, ta chladná nenávist, co z nich vyzařuje a vítězoslavný škleb, který se objevuje na jeho tváři! Děvče začíná couvat. Nemá ale kam utéct,  Voldemort jí stále hledí do očí a následuje ji, stále míříc svou hůlkou na její hruď.

     Potom se mu z úst vydere zlomyslný smích. Ten zvuk jí proniká až do morku kostí, má z něj husí kůži. Něco tak odporného v životě neslyšela. Hermiona začíná křičet. Volá z plných plic o pomoc. Ví, že v blízkosti není nikdo, kdo by ji mohl slyšet, ale i tak to musí zkusit. Je úplně zoufalá.

     Probudil ji její vlastní křik. Zjistila, že těžce oddechuje a je celá zpocená. Chvíli se ve tmě rozhlížela kolem sebe, aby zjistila, kde vlastně je, než si uvědomila, že leží na ošetřovně. Potom začala uvažovat nad tím, co se jí právě zdálo. Byla to noční můra, to je jisté. O zavraždění jejích rodičů. Kým? Nějakou dobu usilovně vzpomínala, aby si vybavila co nejvíc věcí z toho hrozného snu. Vzpomněla si, že vrah byla nějaká osoba v černém plášti, s kápí na hlavě. Napínala svůj mozek dál, chtěla vědět všechno. Zabralo jí to dost času, ale nakonec si skutečně veškeré podrobnosti onoho příšerného snu vybavila.

     Když si vzpomněla i na ten odporný vítězoslavný smích, najednou jí prostoupil nepopsatelný vztek. Uvědomila si, že její rodiče byli hodní lidé, kteří nikdy nikomu neublížili, a vůbec si něco takového nezasloužili. Vzpomněla si i na Brumbálovu domněnku ohledně toho, proč vlastně byli zabiti. Voldemort je zabil jen proto, aby vylákal Harryho ze školy. Navíc její rodiče vybral z toho důvodu, že si netroufl na Weasleyovi, kteří by jistě kladli odpor. Raději tedy nechal zabít mudlovské zubaře, kteří se nijak bránit neuměli. Vlastně je to obrovský zbabělec. Všichni se ho bojí, ale skutečnost je taková, že kdyby kolem sebe neměl své Smrtijedy, jistě by takovou moc neměl.

     Vztek jí začal proudit celým tělem, měla obrovskou chuť se tomu parchantovi pomstít, zabít ho a dokázat celému světu, že není tak skvělý kouzelník, jak si o něm všichni myslí. Nic jiného si ani nezaslouží, nikdo ho před soud kvůli smrti jejích rodičů nepostaví, je tedy na čase vzít spravedlnost do vlastních rukou. Hned ráno, jak odejde z ošetřovny, začne pracovat na plánu, jak toho dosáhnout.

     Když se tedy hned po snídani madam Pomfreyová stavila u Hermiony, aby se jí zeptala, jakou měla noc, dívka bez zaváhání odpověděla, že je v pořádku a že se jí spalo výborně. Poppy ji okamžitě propustila, ale trvala na tom, aby Hermiona okamžitě přišla, kdyby se necítila dobře. Mladší čarodějka přikývla, sbalila všechny své věci a vydala se urychleně do ložnice pro učebnice na dnešní výuku.

      První hodinu bylo Přeměňování, Hermionin nejoblíbenější předmět, ale dívka dnes měla obrovské problémy se soustředit. Neustále přemýšlela o tom, jak by mohla porazit Voldemorta. Když jí profesorka McGonagallová položila otázku, studentka poprvé za celé roky v Bradavicích neznala odpověď. Dokonce ani úkol na dnešní hodinu neměla vypracovaný, přestože jí ho včera Ron s Harrym přinesli. Profesorce tyto věci samozřejmě neušly a po hodině Hermionu zdržela ve třídě, aby si s ní mohla promluvit.

     „Slečno Grangerová, na slovíčko…Jak se dnes cítíte? Pomohl vám pobyt na ošetřovně? “

     „Jistě, paní profesorko, je mi už lépe.“

     „No, ale úplně dobře na tom ještě nejste, viďte? Nemohla jsem si nevšimnout vaší dnešní nepozornosti a toho, že jste ani nevypracovala domácí úkol.“

     „Ano, paní profesorko. Nejsem ještě zcela v pořádku, stále se mi po rodičích stýská, ale už je mi lépe.“ Úplná lež to nebyla…

     „Dobrá, pokud si ale budete chtít s někým promluvit, můžete se za mnou kdykoli stavit. A pro dnešek vás mohu omluvit z výuky, jestli se na to ještě necítíte.“

     „Děkuji, paní profesorko, budu si to pamatovat. A pokud jde o to uvolnění z výuky… tuhle nabídku pro dnešní den moc ráda přijmu, potřebuji do knihovny a dohonit promeškané učivo.“

     Cestou z učebny do knihovny si Hermiona blahopřála. Během rozhovoru s profesorkou ji totiž napadlo, jak se Voldemortovi pomstít, teď už jen zbývalo domyslet detaily plánu.

2. kapitola – Školní trest

Ve společenské místnosti nikdo nebyl, dokonce i Harry s Ronem už šli spát. Hermiona byla ráda, neměla sílu jim teď vysvětlovat, co se stalo. Když došla do ložnice, jen se rychle převlékla do pyžama a vlezla do postele.

     Bylo už pozdě, chtěla hned usnout a alespoň během spánku zapomenout, co se stalo během posledních dvou hodin. Bohužel, spánek nepřicházel. Na posteli sebou pořád házela, převalovala se a v mysli se jí neustále objevoval obraz, jak jsou její rodiče zasaženi zeleným světlem a padají k zemi. Snažila se ten výjev všemožně zahnat, ale nešlo to.

     Nakonec vstala a šla do společenské místnosti, došlo jí, že není možné, aby dnes usnula. Chvilku tam jen tak seděla v křesle a nepřítomně zírala do krbu, když se najednou odněkud ze tmy objevil Křivonožka.

     Kocour, jako by pochopil, že jeho paničku něco trápí, jí skočil na klín, kde se stočil do klubíčka a spokojeně předl. Dívka ho podrbala na hlavě a po tváři jí znovu začaly stékat slzy. Brečela stále víc a víc, až se nakonec rozvzlykala naplno. Po nějaké době ji ale pláč vyčerpal natolik, že konečně usnula.

     Schází dolů ze schodů s Křivonožkou v náručí. V kuchyni na ni již čeká maminka s tatínkem, oba dva se šťastně usmívají a ukazují na stůl, kde je dort s jednou svíčkou a nápisem „16“ – její poslední narozeniny. Chce jít k dortu a sfouknout svíčku, když najednou celou místnost osvětlí zelený záblesk a oba její rodiče bezvládně padají k zemi.

     Otočí se směrem, odkud útok přišel. Uvidí vysokého muže v černém plášti s kapucí na hlavě a maskou přes obličej. Smrtijed teď míří svou hůlkou přímo na ni. Chce začít křičet, chce utéct, něco udělat, ale nemůže. Stojí jako socha a s hrůzou v očích pozoruje útočníka.

     „Avada kedavra,“ neschopna pohybu čeká, až ji kletba zasáhne a ona padne mrtvá k zemi, stejně jako maminka a tatínek.

     „Hermiono!“ Otevřela oči. Stáli u ní Ron s Harrym, třásli s ní a a zjevně se ji už nějakou dobu snažili vzbudit. Celá se třásla, prádlo na sobě měla mokré potem a srdce jí tlouklo jako splašené.

    

     „Co se stalo, Hermiono?“ Ron se na ni díval s obavami a Harry jí mezitím začal pokládat jednu otázku za druhou. „Co ti Brumbál včera chtěl? Proč ses od něj vrátila až tak pozdě? Proč spíš tady?“ Byla ráda, že si alespoň nevšiml toho, že měla noční můru.

     Jejich otázky však nechala bez odpovědí, jednak se jí teď o tom nechtělo mluvit a za další,  zděšeně si uvědomila, za 20 minut začíná vyučování. Rychle se zvedla z křesla, ve kterémm stále seděla, kamarádům řekla jen: „Musím se obléct,“ a vyběhla po schodech do ložnice.

     O několik minut později se objevila celá zadýchaná ve Velké síni a vyhledala profesorku McGonagallovou, aby si od ní vzala rozvrh na nový školní rok. Profesorka se na ni soucitně podívala, ale nic neřekla. Pouze dívce povzbudivě stiskla zápěstí, když jí předávala rozvrh hodin. Hermiona jí za to byla vděčná, nevydržela by teď otázky typu: „Jste v pořádku?“ nebo „Nechcete si promluvit?“

     Při pohledu na rozvrh zjistila, že první hodinu je Obrana proti černé magii. Spěšně se rozběhla do třídy, profesor Snape je schopný udělit jí školní trest za pozdní příchod i přesto, že ví, co se včera stalo. Snídani dnes bude muset vynechat, ale to nevadí, stejně nemá na jídlo ani pomyšlení.

¤¤  ¤¤  ¤¤

     Profesor Snape vešel do třídy a vychutnával si nevraživé pohledy, které po něm vrhali studenti Nebelvíru. V duchu se ušklíbl, byl pyšný na to, že stále dokáže ve studentech vyvolávat takové emoce.

     Sedl si za stůl a řekl žákům, aby si otevřeli učebnici na straně 14. Dal jim nějaký čas na prozkoumání kapitoly, kterou se s nimi chystal ten den probrat. Po chvíli, právě v momentě, kdy chtěl znovu promluvit, se otevřely dveře a dovnitř se doslova vřítila Grangerová.

     Zúžily se mu oči. Jak si dovoluje na jeho hodinu přijít pozdě? To si myslí, že když jí umřeli rodiče, budou na ni všichni brát ohledy, litovat ji a ona si bude moci dělat, co chce? Tak to ani náhodou!

     Výhružně vstal ze židle a ignoroval omluvy, které ze sebe chrlila. Vůbec ji neposlouchal. „Jsem nesmírně potěšen, že jste se nás rozhodla poctít svou návštěvou, slečno Grangerová,“ řekl, zatímco se k ní zlověstně blížil. „Jsem si jistý, že svým pozdním příchodem hned na první hodinu v novém školním roce jste právě překonala školní rekord. Strhávám Nebelvíru deset bodů a uděluji vám školní trest. Dostavte se do mého kabinetu dnes večer v osm hodin.“

     Potom se otočil ke zbytku třídy: „Všichni vytáhněte své hůlky a utvořte dvojice. Budeme trénovat souboje. Grangerová, vy budete s panem Malfoyem.“

     Sledoval, jak se studenti poslušně rozdělují do dvojic a zaujímají bojové postoje. Nejdříve svou pozornost zaměřil na Pottera, který byl samozřejmě ve dvojici s Weasleym. Jejich souboj netrval dlouho, Potter použil Expelliarmus, Weasleyho hůlka vyletěla svému majiteli z ruky a spadla na zem. Snape nic jiného vlastně ani nečekal, věděl, že Weasley Potterovi vzdorovat nebude.

    

     Otočil se teď k Dracovi a Grangerové. Právě včas, aby viděl, jak nejmladší z rodu Malfoyů vyslal na Grangerovou nějaké kouzlo a ona se ani nepokusila se bránit. Stála tam a čekala, až jí červený paprsek vrazí do hrudi. Spadla na zem a ani se nenamáhala vstát.

     Došel k nim a se spokojeným úšklebkem řekl: „Výtečná práce, pane Malfoyi, přiděluji Zmijozelu 20 bodů. Naopak, Nebelvír právě přišel o dalších deset bodů, a znovu díky slečně Grangerové.“

     Podíval se dívce do očí, chtěl si vychutnat tu zlobu, kterou v nich jistě uvidí, a ignoroval zlostné šumění nebelvírských studentů, které se začalo nést celou učebnou. V jejích očích ale ke svému překvapení žádnou zlobu neviděl. Dívala se na něj naprosto nezúčastněným a odevzdaným pohledem. Bylo vidět, že celou noc brečela, svědčily o tom tmavé kruhy, jež měla pod stále ještě mokrýma očima.

     Zarazil se, něco takového nečekal. Ve svém životě nebyl moc zvyklý na projevy emocí, od nikoho. Nedal na sobě ale nic znát, místo toho jí věnoval ještě jeden nevraživý pohled a dál pokračoval ve své hodině bez nežádoucích přerušení.

¤¤  ¤¤  ¤¤

     Hermioně se celý den dařilo vyhýbat se dotazům, kterými ji Harry s Ronem neustále zasypávali. Už tak jí dalo dost práce nebrečet, neměla prostě sílu ještě na to, aby jim řekla, co se včera stalo. Vyučování vůbec nevnímala, její poznámky z hodin nestály za nic, zadání domácích úkolů si ani nenapsala a vlastně ani nevěděla, co se dnes na hodinách probíralo. Nedokázala se vůbec soustředit, pořád jen cítila obrovské prázdno.

     Večer ji ale čekalo ještě další utrpení – trest u Snapea. Nepřekvapilo ji, že jí za pozdní příchod udělil školní trest, ostatně tak trestal všechny Nebelvíry, ale přeci jen si nemyslela, že je až tak bezcitný. Co se dá dělat, musí si trest odpykat, jen doufala, že to nebude nic odporného, v takových věcech byl Snape vždycky odborník.

     Když přesně v osm hodin dorazila k jeho kabinetu, profesor na ni již čekal. Na zaklepání okamžitě otevřel, poručil jí, ať jde s ním a vedl ji chodbami do nějaké části hradu, ve které nikdy nebyla. Po chvíli stanuli před nějakou, očividně již velmi dlouho nepoužívanou, místností.

     Byla v ní nahromaděna spousta starých skříní a dávno nepoužívaného nábytku, jež byl před mnoha lety vyřazen z učeben a nahrazen novějšími a lépe vyhovujícími kusy. Hermiona se na černovlasého muže zmateně podívala.

  

     Když si všiml jejího pohledu, začal vysvětlovat: „Pan Filch mě upozornil, že tyto skříně jsou plné bubáků. Vaším úkolem bude všechny je odtud vyhnat. Jak se vypořádat s bubákem nepochybně víte, pokud mi paměť slouží, profesor Lupin vás to před pár lety učil dosti …. zajímavým způsobem.“

     Hermiona si zmiňovanou hodinu s Remusem Lupinem velice živě vybavila. Dnes ji ale vzpomínka na profesora Snapea se supím kloboukem na hlavě nerozesmála. Pouze tedy přikývla, aby dala najevo, že ví, co má dělat.

     Po té, co profesor odešel, vytáhla svou hůlku a otevřela první skříň. Vystoupila z ní vysoká postava zahalená v černém plášti, na hlavě měla kápi a na obličeji masku. Čarodějka zalapala po dechu. Nečekala, že se bubák promění zrovna ve Smrtijeda, ale když se nad tím zamyslela, nemohl se proměnit v nic jiného. To, čeho se teď bojí nejvíc, jsou Smrtijedi.

     Zhluboka se nadechla, namířila na něj hůlkou, řekla: „Riddikulus“ a Smrtijedův plášť se rázem proměnil v růžový župan s červenými srdíčky. Dívka vyprskla smíchy a bubák zmizel.

     Nějakou dobu takhle pokračovala, vždy otevřela skříň, Smrtijedův plášť změnila v růžový župan se srdíčky a  bubák zmizel. Až jednou, po otevření obzvlášť velké skříně, se před ní objevil ne jeden, ale tucet Smrtijedů.

     Snažila se je všechny postupně zneškodnit pomocí kouzla Riddikulus, ale bylo jich moc. Nakonec Hermionu obklopili a blížili se k ní, měla pocit, že nemůže dýchat, hýbat se, prostě cokoli udělat. Nakonec, když už byli těsně u ní, se jí zatmělo před očima a v bezvědomí spadla na zem.

     Někdo jí prudce zatřásl ramenem. Rychle otevřela oči a uviděla, jak u ní klečí nějaká postava. „Mdloby na tebe,“ zakřičela instinktivně, v tom si ale zděšeně uvědomila, že ta postava nad ní je profesor Snape. Bylo už ale pozdě, paprsek světla z její hůlky zasáhl učitele přímo do prsou a ten se v bezvědomí skácel na zem.

     Čarodějka rychle vyskočila a běžela k němu. Když si u něho klekla, zjistila, že se nedá nic dělat, musí počkat, až se profesor sám probudí. A právě tehdy to přišlo. Najednou si uvědomila, že už nikdy neuvidí své rodiče, že ji vyloučí ze školy pro napadnutí člena učitelského sboru a že nemá kromě Bradavic kam jít. Už prostě nemohla dál. Sedla si na zem, položila si hlavu do dlaní a rozbrečela se. Její tělo se otřásalo vzlyky, nemohla se utišit, neměla již na nic sílu. Ani si nevšimla, že učitel Obrany se vedle ní mezitím probral, věnoval jí jeden zlostný pohled a někam odešel.

     Z pláče ji vytrhlo až rázné a dosti hlasité otevření dveří. Konečně vzhlédla. Uviděla, jak do místnosti vchází profesor Snape s madam Pomfreyovou. „Tady je,“ zasyčel na starší ženu a se zašustěním pláště opět zmizel na chodbě.

     Madam Pomfreyová se ke studentce sklonila a začala ji prohlížet. Po chvíli se dívce podívala do očí: „Slečno Grangerová, fyzicky jste sice v pořádku, ale rozhodně se mnou teď musíte na ošetřovnu. Trvám na tom, právě jste se zhroutila. Musím vám dát nějaké lektvary na uklidnění a pár dní si vás tam nechám, abyste si řádně odpočinula.“

     Hermiona se sice snažila odporovat, ale ošetřovatelka ji vůbec neposlouchala, nedala jí možnost se z toho nějak vyvléknout. Chytila Hermionu za paži a táhla ji s sebou nejkratší cestou na ošetřovnu.  

1. kapitola – Zlá zpráva

Když Severus bradavickými chodbami pospíchal k ředitelově pracovně, jeho tvář byla ještě zachmuřenější než obvykle. Vůbec se mu nelíbil ředitelův naléhavý tón, určitě se něco muselo stát.

     Sotva k ředitelně dorazil a na vyzvání vstoupil dovnitř, jeho obavy se naplnily. V křesle před Brumbálovým stolem spatřil schoulenou Hermionu Grangerovou s obličejem plným slz. Ředitel se k ní zrovna skláněl a podával jí svůj kapesník. Přitom jí konejšivě položil jednu ruku na rameno. Grangerová si od něj kapesník vzala, vysmrkala se a potom zvedla oči.

     Zdálo se, jako by si ona i starší muž teprve teď všimli jeho přítomnosti. Severus přešel blíž k nim a tázavě na ředitele pohlédl. Ten mu zastřeným hlasem oznámil: „Hermionini rodiče jsou mrtví, Severusi. Zabili je Smrtijedi.“

     Snape nemohl uvěřit vlastním uším. Proč by je Temný pán nechával zabít? To přeci nedávalo smysl.

     Brumbál, jako by četl jeho myšlenky, znovu promluvil: „Když lord Voldemort zjistil, že dostat se do blízkosti Harryho Pottera není tak snadné, jak předpokládal, nejspíše se rozhodl jít na to tou složitější cestou. Domnívám se, že od vás ví o Harryho nejlepších přátelích?“ Snape přikývl, stále netušíc, kam ředitelovy úvahy směřují. Brumbál ale pokračoval: „Měl tedy na vybranou mezi Ronaldem Weasleym a Hermionou Grangerovou. Jelikož je rodina pana Weasleyho dosti početná a všichni jsou kouzelníci, tedy se mohli dosti účinně bránit, rozhodl se pro slečnu Grangerovou, která mimo školu zatím kouzlit nesmí, protože není plnoletá, a její rodiče jsou mudlové.“

     Než Severus stihl jakkoli zareagovat, do hovoru se vložila Hermiona. Obrátila na Brumbála své stále ještě mokré oči a řekla: „Pane profesore, chcete říct, že Voldemort zabil mojí maminku a tatínka proto, že čeká, že já bezhlavě uteču ze školy, abych je pomstila, a Harry se ke mně přidá, protože mě nebude chtít nechat jít samotnou?“

     „Odpovídalo by to typickému nebelvírskému chování, které od vás ostatně očekává, slečno Grangerová,“ odtušil chladně mladší profesor.

     Chvíli bylo ticho, během kterého si Snape i Hermiona začali plně uvědomovat vážnost situace. Potom promluvil Brumbál: „Myslím, že je nám všem jasné, co teď musíme udělat.“ Po nechápavých pohledech, které na něj oba jeho společníci vrhli, začal vysvětlovat: „Hermiono, vy v žádném případě nesmíte opustit Bradavice. A to myslím vážně, jste ve velkém nebezpečí, Voldemort by se také mohl rozhodnout vás unést a snažit se donutit Harryho, aby se vás pokusil zachránit,“ dodal přísně. Když přikývla, pokračoval: „A pokud jde o vás, Severusi, pokuste se mezi Smrtijedy nenápadně zjistit důvod toho útoku. Nejspíše se ve své domněnce nemýlím, ale chci mít úplnou jistotu, ať víme, na čem jsme.“ Severus přikývl, zvedl se a opustil ředitelovu pracovnu.

     Hermiona ale ještě nedokázala odejít. Nedokázala se pohnout, ani nějak smysluplně uvažovat. Stále brečela a v hlavě jí pořád dokola zněla jen jedna věta: ,Maminka a tatínek jsou mrtví.‘ Profesor Brumbál k ní přistoupil, položil jí konejšivě ruku na rameno a tiše řekl: „Vím, že to je pro vás dost těžké, Hermiono, a pravděpodobně vám teď budu připadat jako cynik, ale život jde dál a vy se s tím musíte vyrovnat, musíte se soustředit na svůj život a svou budoucnost. Snažte se, aby na vás i přesto mohli být vaši rodiče hrdí.“ Dívka se na něj podívala svýma uslzenýma očima a nepatrně přikývla. Věděla, že profesor má pravdu, její rodiče by určitě nechtěli, aby se teď zhroutila a hodila školu za hlavu.

      Pomalu se tedy zvedla z křesla, rozloučila se s ředitelem a vydala se do své postele v nebelvírských ložnicích. Zítra bude první den školy a ona se potřebuje vyspat.