V knihovně Hermiona okamžitě zamířila k regálům s knihami o obraně proti černé magii. Chvíli si prohlížela tituly, které byly v policích úhledně vyrovnány, až si nakonec vybrala Nejnáročnější obranná a útočná kouzla od Emily Brownové. Ubezpečila se, že je zde sama, otevřela knihu a začala se učit kouzla v ní popsaná, pokud má její plán vyjít, musí být připravena, jak nejlépe to bude možné.
Po celém dni stráveném v knihovně se před večeří konečně vrátila do nebelvírské společenské místnosti, kde již byli nervózní Ron s Harrym. „Můžeš nám laskavě říct, kde jsi byla? Měli jsme o tebe strach. Po Přeměňování jsi prostě jen tak zmizela…“
„Klid Rone, byla jsem v knihovně. Profesorka McGonagallová si mě po přeměňování zavolala a řekla mi, že mě pro dnešek omluví z vyučování, že můžu jít do knihovny a dohnat tam učivo, které jsem zameškala.“
Oba dva kamarády tato odpověď naštěstí uspokojila, po celý zbytek dne už se o tom nezmínili a Ron s Harrym se vrátili ke svému obvyklému tématu – famfrpálu. Hermioně se ulevilo, nerada svým přátelům lhala, ale jinak to nešlo, věděla, že kdyby jim řekla, co chystá, snažili by se jí v tom za každou cenu zabránit.
Druhý den měli obranu proti černé magii s profesorem Snapem, ten, když dívku ve své třídě spatřil, neodpustil si jízlivou poznámku: „A, slečna Grangerová, jsem velice rád, že jste se rozhodla svůj drahocenný čas konečně využít k výuce.“ Žáci Zmijozelu se začali pobaveně pochechtávat a v Hermioně doslova vzpěnila všechna krev. Co si vlastně myslí? Vždyť moc dobře ví, co se mým rodičům stalo, navíc to moje zhroucení způsobil on těmi svými bubáky, tak proč se chová takhle? Ron má pravdu, Snape je skutečně hnusný bastard.
Po vyučování řekla Harrymu a Ronovi, že musí v knihovně ještě něco prostudovat a rychle se rozeběhla do pracovny profesora Brumbála. Když dorazila k chrliči, strážícímu vchod, uvědomila si, že nezná heslo. Jak ale zná profesora, bude to nějaká sladkost. Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Bertíkovy lentilky stokrát jinak,“ ale chrlič se nepohnul.
„Čokoládové žabky?“ Nic.
„Hmmm…lékořice?“ Chrlič stále nereagoval, Hermiona si ale vzpomněla, že profesor Brumbál měl vždycky slabost pro citronové sladkosti.
„Citronová zmrzlina?“ Zase nic.
„Citronové bonbóny?“ Konečně chrlič odskočil stranou a nechal ji projít ke schodům, které ji vyvezly před ředitelnu. Tam zaklepala na dveře a po vyzvání vstoupila.
„Hermiono, čemu vděčím za takovou milou návštěvu? A jak vám je, mohu-li se zeptat?“
„Dobrý večer, pane řediteli. Děkuji za optání, myslím, že už jsem na tom lépe, ale chtěla jsem vás poprosit o takovou laskavost…“
„To rád slyším. A copak je to za laskavost?“
„Víte, já bych moc ráda šla na pohřeb maminky a tatínka. Chtěla bych se s nimi ještě naposledy rozloučit, nemohla bych tam? Moc vás prosím, opravdu hodně to pro mě znamená.“
„No, Hermiono, to, co po mně chcete, je skutečně pochopitelné, ale i když pominu to, že byste se teď opuštěním školy vystavila obrovskému nebezpečí, nejsem si jistý, jestli by pohřeb rodičů byl vhodný, po tom vašem zhroucení…“
„Prosím, pane profesore, slibuji, že budu v pořádku.“
„Dobrá, nemohu vám přeci něco takového odpírat. Pro jistotu s vámi ale pošlu některého člena Řádu, aby vás chránil, kdyby se vás tam lord Voldemort pokusil napadnout.“
„Moc vám děkuji, opravdu slibuji, že na sebe dám pozor.“
„Výborně tedy, jsme domluveni. Pohřeb se koná v Londýně zítra dopoledne, s oním členem Řádu se sejdete ve vstupní síni. A Hermiono, od svého doprovodu se po celou dobu nevzdálíte a hned po pohřbu se vrátíte, viďte?“ Ředitel se na ni podíval tím známým pronikavým pohledem přes obroučky svých brýlí a dívka měla najednou pocit, jako by jí viděl až do žaludku.
„Už zítra?...Vlastně, tedy, ano, pane profesore, jistě, samozřejmě, že se ho budu držet a že se hned vrátíme,“ čarodějka pod tím vševědoucím pohledem začala koktat a měla srdce až v krku. Raději jeho pracovnu urychleně opustila. Doufala, že Brumbál na nic nepřišel.
Byla ráda, že na pohřeb bude moci jít. Chtěla se s rodiči rozloučit, v tom nelhala, ale co bylo důležitější, ihned po skončení obřadu plánovala utéct a uskutečnit svůj plán. Ředitel jí to teď docela zkomplikoval, když řekl, že s ní někoho pošle jako doprovod. Doufala, že to bude pan Weasley nebo třeba Remus Lupin. S těmi si rozumí a jistě by nebyl problém jim v nějakém nestřeženém okamžiku uniknout. Snad to tedy bude jeden z nich. Další problém byl, že k tomu, aby plán dovedla do šťastného konce, potřebovala se toho ještě hodně naučit. Nikdy se nemohla zvládnout dostatečně připravit na to, co ji čekalo, to jí bylo jasné, ale i tak by uvítala trochu více času. No co, alespoň se o to pokusím, ne? Mám ještě celý zbytek odpoledne a celou noc, za tu dobu se ještě něco naučit zvládnu.
Pospíchala do knihovny a tam opět rovnou zamířila k regálu s knihami o obraně proti černé magii. Našla dvě knihy, které ji zaujaly, a rychle se do nich začetla. Byla tak pohlcena studováním nových kouzel, že úplně zapomněla na čas. Až teprve, když se v knihovně najednou objevili Harry s Ronem, uvědomila si, že tady už musí sedět hodně dlouho. Kluci zamířili rovnou k ní.
„Ty dneska nepůjdeš na večeři?“ Ron se na ni díval dost ustaraně.
„Ani ne, Rone. Mám toho opravdu hodně co dohánět, víš?“
Oba kluci k ní vyslali pohledy, kterými jasně říkali, že to s tím učením přehání, ale ona nijak nereagovala. V tom se ale Harry naklonil ke knize, kterou zrovna měla před sebou otevřenou, přečetl si z ní pár řádků, a zeptal se: „Co to je za knihu?“
„To je jedna kniha k učivu, které jsme probírali na obraně proti černé magii.“
„Nepamatuju se, že by Snape mluvil zrovna o téhle knize.“
„No, tahle kniha trochu lépe a podrobněji vysvětluje podstatu kouzla, které jsme minule probírali, víš?“ Vůbec se jí nelíbilo, že musí lhát svým nejlepším kamarádům, ale jinak to prostě nešlo.
Harryho její odpověď zjevně uspokojila, na nic už se nevyptával. Ron ještě chvíli naléhal, ať s nimi jde na večeři, že si jistě potřebuje chvíli odpočinout, ale když viděl, že je neoblomná, nakonec toho nechal a oba odešli.
Hermiona zůstala, dokud se knihovna nezavírala. Ještě si pár knih půjčila, odešla do společenské místnosti, kde se pohodlně usadila ke krbu, a pokračovala ve studiu tam. Naštěstí už bylo vážně pozdě, nikdo tam nebyl.
Ráno po noci bez spánku zaklapla poslední knihu, již si půjčila, a spolu s kamarády se vydala na snídani. Samozřejmě jim tvrdila, že několik hodin dnes v noci spala. Při snídani ale byla strašně nervózní, nedokázala skoro nic sníst. Ráda by oběma chlapcům řekla, co chce dnes udělat, ale nemohla. Věděla, že by ji nepustili. Tak se snažila na sobě nedat nic znát, nasoukala do sebe alespoň toast s marmeládou a pak oznámila, že jde ještě před vyučováním na toaletu. Popadla svou tašku a spěšně se vydala do vstupní sině, očekávajíc pana Weasleyho nebo Remuse.
Ve vstupní síni ale bylo jen několik studentů a mezi nimi se tyčila vysoká postava profesora Snapea. Hermiona se rozhlížela dál, jestli někde někoho nepřehlédla, ale nikoho nového si v síni nevšimla. Řekla si, že nejspíš přišla o něco dříve, pan Weasley nebo Lupin asi prostě jen ještě nedorazil. Rozhodla se tedy počkat, určitě přijdou každou chvíli. Stála ve vstupní síni, pozorovala vstupní bránu a občas se rozhlédla, jestli někde nezahlédne někoho z Řádu.
Po chvilce se ale za ní ozval Snapeův hlas: „Čekáte někoho, slečno Grangerová?“
Leknutím málem nadskočila. Ani si nevšimla, že za tu krátkou dobu, co strávila pozorováním hlavní brány, se k ní přiblížil zezadu.
„Ano, pane. Jdu dnes na pohřeb rodičů a profesor Brumbál mi řekl, že tu na mě bude čekat někdo z Fénixova řádu, aby mě tam doprovodil.“
„Ano, slečno Grangerová. Ale vidím, že přeci jen nemáte tak velké pozorovací schopnosti, jak se o vás tvrdí. Jinak by vám totiž nepochybně došlo, že jelikož jsem také členem Fénixova řádu a protože tu nikdo jiný z Řádu není, váš doprovod nevyhnutelně budu já.“
„Co – cože? Vy?…Chcete říct, že profesor Brumbál o to požádal vás?“
„Naneštěstí ano. Mám z toho asi takovou radost jako vy, ale oba dva dobře víme, že ředitel umí být velice přesvědčivý. Včera večer mě požádal, abych na vás dnes dal pozor. Zřejmě se z nějakého důvodu neobává jen toho, že by vás Pán zla mohl dnes unést, ale naznačil i jisté obavy, abyste neudělala nějakou hloupost,“ podíval se na ni tak pronikavě, až měla skoro pocit, jako by na ni použil nitrozpyt.
„N - ne…Ne, pane, žádnou hloupost neudělám.“
„Tak tedy, pokud nemáte v zásobě ještě nějaký jiný podobně inteligentní dotaz, měli bychom jít, nebo zmeškáme ten obřad.“
„ A - ano, pane…Půjdeme.
Vydali se spolu mlčky po příjezdové cestě až k bráně ohraničující pozemky Bradavic, odkud se budou moci přemístit. Hermiona byla nervózní. Ještě nikdy nebyla takhle sama s nějakým učitelem, navíc zrovna s profesorem Snapem. A ještě ke všemu na tak dlouho, obřad může trvat i přes hodinu.
Když přemýšlela o tom, jak se k ní Snape poslední dny choval, zachvátila ji hrůza z představy, co se bude dít v Londýně. Také přemýšlela o tom, že svůj plán teď nebude moci v žádném případě provést. Počítala totiž s tím, že ihned po obřadu se svému doprovodu ztratí a vydá se sama hledat lorda Voldemorta, aby se mu pomstila za vraždu svých rodičů a spousty dalších nevinných lidí. Chtěla mu dát, co si zasloužil, a dokázat celému kouzelnickému světu, že zas tak skvělý kouzelník to není. Za poslední dny strávené v knihovně se naučila mnohem více obranných a útočných kouzel, než v hodinách obrany proti černé magii probrali za celých uplynulých pět let. Mohla ho porazit, mohla toho parchanta zabít, jenže teď kvůli Snapeovi nemůže. Moc dobře věděla, že jemu nezvládne po obřadu uniknout. Znala ho za ty roky již tak dobře, že nepochybovala o nemožnosti se jemu jakkoli ztratit. Proč jen nemohl Brumbál poslat pana Weasleyho nebo Lupina? Nebo kohokoli, kohokoli kromě Snapea!
Když v úvahách dospěla až sem, zjistila, že už pomalu dorazili k bráně. Snape vytáhl hůlku, poklepal jí na zámek u brány, a ta se před nimi dokořán otevřela. Sotva vyšli ven, tak se za nimi zase zavřela.
„Co tam tak stojíte, slečno Grangerová? Dejte mi ruku, ať nás mohu přemístit. Pokud je mi známo, nejste ještě plnoletá a z přemisťování zkoušky nemáte.“
Zmateně se na něj podívala. Chytit Snapea za ruku? To se mi snad zdá!
„Tak dělejte, nebudu tu stát celý den,“ profesor už začínal být netrpělivý.
Váhavě k němu přistoupila a chytila ho za nabízenou ruku. Překvapilo ji, že byla příjemně teplá a jemná, ale neměla moc času na její zkoumání. Snape studentčinu ruku pevně sevřel, otočili se ve vzduchu a najednou je obklopila tma. Hermiona měla pocit, že se udusí. Slyšela už o tom pocitu vyprávět Harryho, který se takhle o prázdninách přemístil s profesorem Brumbálem k Weasleyům domů, ale tohle bylo ještě nepříjemnější, než čekala.
