3. kapitola – Ošetřovna

     Ráno Hermionu probudili Ron s Harrym. Stavili se za ní ještě před začátkem vyučování, aby zjistili, co se včera vlastně stalo. Nejprve se zdráhala a odmítala jim cokoli prozradit, ale nakonec, když viděla, jak jsou neoblomní, všechno jim řekla a v duchu děkovala madam Pomfreyové a jejím uklidňujícím lektvarům, že se jí netřese hlas.

     Začala tím, proč si ji po zahajovací hostině zavolal Brumbál, jak potom zavolal i profesora Snapea a požádal ho, aby mezi Smrtijedy zjistil důvod zavraždění jejích rodičů. O ředitelově domněnce se zatím nezmínila. Nechtěla, aby si to Harry kladl za vinu.

     Potom se nadechla a popsala jim průběh svého školního trestu, načež Ron i Harry sborově přísahali Snapeovi pomstu a předháněli se ve vymýšlení nápaditějších způsobů jeho usmrcení.

     Když po chvíli kamarádi odešli na vyučování a dívka zůstala sama, uvědomila si, poprvé od té hrozné zprávy, že se cítí o něco lépe. Možná to bylo těmi lektvary, které byla ošetřovatelkou během noci donucena vypít, ale možná také tím, že se konečně někomu svěřila.

     Celý den Hermiona strávila koukáním do stropu a spaním. Jediné, co ji v tomto programu každých pár hodin vyrušilo, byla Poppy Pomfreyová s další dávkou lektvarů a neodbytnými dotazy, jak se cítí a jestli něco nepotřebuje.

     Po večeři za ní Harry s Ronem opět přišli. Ron hned mezi dveřmi začal nadávat: „Víš, kolik nám ten slizoun zase nandal domácích úkolů? Máme napsat pojednání na DVA svitky pergamenu o výhodách užívání neverbálních kouzel.“

     Zbytek jejich návštěvy Ron s Harrym strávili nadáváním na Snapea a jeho vyučovací metody. Hermiona je jen nepřítomně poslouchala a ve vhodných chvílích přikyvovala. Neměla sílu ani náladu jim připomínat, že Snape je profesor a že by o něm měli mluvit slušně, ať je sebevíc nepříjemný. Přála si jen, aby už odešli a nechali ji spát.

     Nakonec se oba dva zvedli, popřáli jí dobrou noc a odešli do společenské místnosti, aby si vypracovali domácí úkoly.   

     Druhý den už ošetřovatelka začala pomalu snižovat množství lektvarů, jež Hermioně dávala. Pro dívku to nebylo nic lehkého, protože vždy, když lektvar již pomalu přestával působit, zažívala ten samý smutek a prázdnotu jako tehdy, kdy se o smrti rodičů dozvěděla. Věděla ale, že se s tím musí nějak vyrovnat, nemůže být přeci po celý zbytek života pod vlivem lektvarů. Proto si nestěžovala a snažila se přes to nějak přenést. Naštěstí pokaždé, když už si myslela, že ji lítost úplně pohltí, objevila se madam Pomfreyová s novou dávkou a Hermioně se opět na nějakou dobu ulevilo.

     V tomto duchu uplynuly další dva dny, během nichž ošetřovatelka dobu mezi jednotlivým podáváním léků prodlužovala.

     Kluci se stavovali každý večer, aby Hermioně řekli, co je nového a donesli jí domácí úkoly. Dívka se ale úkolů ani nedotkla, neměla na to sílu. Celé dny jen nepřítomně koukala do zdi, spala nebo brečela.

     Když na ošetřovně strávila již celkem čtyři dny, přišla za ní večer madam Pomfreyová a řekla, že dnešní noc zkusí zvládnout bez lektvaru. Pokud bude Hermiona ráno v pořádku, možná by dokonce mohla být z ošetřovny propuštěna.

     Mladší čarodějka jen přikývla, zachumlala se do peřin a pokusila se co nejdříve usnout. Doufala, že milosrdný spánek jí pomůže se vyhnout obvyklému smutku, který se dostavoval vždy s vynecháním léku.

     Hraje si s Křivonožkou na zahradě u domu, kde bydlí se svými rodiči. Najednou uvidí vysokou postavu v černém plášti a s kápí na hlavě, jak vznešeným krokem míří po příjezdové cestě rovnou ke vstupním dveřím do domu. Když k nim postava dorazí, bez zaváhání vejde dovnitř. Hermiona se za ní rozeběhne. Vrazí do pokoje právě v okamžiku, kdy ta postava řekne: „Avada kedavra,“ a maminka s tatínkem padají k zemi.

     Potom se tahle stále ještě zahalená postava otočí k dívce, pozvedne svou hůlku, ale než vyřkne onu smrtelnou kletbu, sundá si kápi. Objeví se rudé žhnoucí oči, spláclý hadí nos a holá lebka. Lord Voldemort osobně! Hermiona zadrží dech. Ten krutý pohled těch odporných očí, ta chladná nenávist, co z nich vyzařuje a vítězoslavný škleb, který se objevuje na jeho tváři! Děvče začíná couvat. Nemá ale kam utéct,  Voldemort jí stále hledí do očí a následuje ji, stále míříc svou hůlkou na její hruď.

     Potom se mu z úst vydere zlomyslný smích. Ten zvuk jí proniká až do morku kostí, má z něj husí kůži. Něco tak odporného v životě neslyšela. Hermiona začíná křičet. Volá z plných plic o pomoc. Ví, že v blízkosti není nikdo, kdo by ji mohl slyšet, ale i tak to musí zkusit. Je úplně zoufalá.

     Probudil ji její vlastní křik. Zjistila, že těžce oddechuje a je celá zpocená. Chvíli se ve tmě rozhlížela kolem sebe, aby zjistila, kde vlastně je, než si uvědomila, že leží na ošetřovně. Potom začala uvažovat nad tím, co se jí právě zdálo. Byla to noční můra, to je jisté. O zavraždění jejích rodičů. Kým? Nějakou dobu usilovně vzpomínala, aby si vybavila co nejvíc věcí z toho hrozného snu. Vzpomněla si, že vrah byla nějaká osoba v černém plášti, s kápí na hlavě. Napínala svůj mozek dál, chtěla vědět všechno. Zabralo jí to dost času, ale nakonec si skutečně veškeré podrobnosti onoho příšerného snu vybavila.

     Když si vzpomněla i na ten odporný vítězoslavný smích, najednou jí prostoupil nepopsatelný vztek. Uvědomila si, že její rodiče byli hodní lidé, kteří nikdy nikomu neublížili, a vůbec si něco takového nezasloužili. Vzpomněla si i na Brumbálovu domněnku ohledně toho, proč vlastně byli zabiti. Voldemort je zabil jen proto, aby vylákal Harryho ze školy. Navíc její rodiče vybral z toho důvodu, že si netroufl na Weasleyovi, kteří by jistě kladli odpor. Raději tedy nechal zabít mudlovské zubaře, kteří se nijak bránit neuměli. Vlastně je to obrovský zbabělec. Všichni se ho bojí, ale skutečnost je taková, že kdyby kolem sebe neměl své Smrtijedy, jistě by takovou moc neměl.

     Vztek jí začal proudit celým tělem, měla obrovskou chuť se tomu parchantovi pomstít, zabít ho a dokázat celému světu, že není tak skvělý kouzelník, jak si o něm všichni myslí. Nic jiného si ani nezaslouží, nikdo ho před soud kvůli smrti jejích rodičů nepostaví, je tedy na čase vzít spravedlnost do vlastních rukou. Hned ráno, jak odejde z ošetřovny, začne pracovat na plánu, jak toho dosáhnout.

     Když se tedy hned po snídani madam Pomfreyová stavila u Hermiony, aby se jí zeptala, jakou měla noc, dívka bez zaváhání odpověděla, že je v pořádku a že se jí spalo výborně. Poppy ji okamžitě propustila, ale trvala na tom, aby Hermiona okamžitě přišla, kdyby se necítila dobře. Mladší čarodějka přikývla, sbalila všechny své věci a vydala se urychleně do ložnice pro učebnice na dnešní výuku.

      První hodinu bylo Přeměňování, Hermionin nejoblíbenější předmět, ale dívka dnes měla obrovské problémy se soustředit. Neustále přemýšlela o tom, jak by mohla porazit Voldemorta. Když jí profesorka McGonagallová položila otázku, studentka poprvé za celé roky v Bradavicích neznala odpověď. Dokonce ani úkol na dnešní hodinu neměla vypracovaný, přestože jí ho včera Ron s Harrym přinesli. Profesorce tyto věci samozřejmě neušly a po hodině Hermionu zdržela ve třídě, aby si s ní mohla promluvit.

     „Slečno Grangerová, na slovíčko…Jak se dnes cítíte? Pomohl vám pobyt na ošetřovně? “

     „Jistě, paní profesorko, je mi už lépe.“

     „No, ale úplně dobře na tom ještě nejste, viďte? Nemohla jsem si nevšimnout vaší dnešní nepozornosti a toho, že jste ani nevypracovala domácí úkol.“

     „Ano, paní profesorko. Nejsem ještě zcela v pořádku, stále se mi po rodičích stýská, ale už je mi lépe.“ Úplná lež to nebyla…

     „Dobrá, pokud si ale budete chtít s někým promluvit, můžete se za mnou kdykoli stavit. A pro dnešek vás mohu omluvit z výuky, jestli se na to ještě necítíte.“

     „Děkuji, paní profesorko, budu si to pamatovat. A pokud jde o to uvolnění z výuky… tuhle nabídku pro dnešní den moc ráda přijmu, potřebuji do knihovny a dohonit promeškané učivo.“

     Cestou z učebny do knihovny si Hermiona blahopřála. Během rozhovoru s profesorkou ji totiž napadlo, jak se Voldemortovi pomstít, teď už jen zbývalo domyslet detaily plánu.

2. kapitola – Školní trest

Ve společenské místnosti nikdo nebyl, dokonce i Harry s Ronem už šli spát. Hermiona byla ráda, neměla sílu jim teď vysvětlovat, co se stalo. Když došla do ložnice, jen se rychle převlékla do pyžama a vlezla do postele.

     Bylo už pozdě, chtěla hned usnout a alespoň během spánku zapomenout, co se stalo během posledních dvou hodin. Bohužel, spánek nepřicházel. Na posteli sebou pořád házela, převalovala se a v mysli se jí neustále objevoval obraz, jak jsou její rodiče zasaženi zeleným světlem a padají k zemi. Snažila se ten výjev všemožně zahnat, ale nešlo to.

     Nakonec vstala a šla do společenské místnosti, došlo jí, že není možné, aby dnes usnula. Chvilku tam jen tak seděla v křesle a nepřítomně zírala do krbu, když se najednou odněkud ze tmy objevil Křivonožka.

     Kocour, jako by pochopil, že jeho paničku něco trápí, jí skočil na klín, kde se stočil do klubíčka a spokojeně předl. Dívka ho podrbala na hlavě a po tváři jí znovu začaly stékat slzy. Brečela stále víc a víc, až se nakonec rozvzlykala naplno. Po nějaké době ji ale pláč vyčerpal natolik, že konečně usnula.

     Schází dolů ze schodů s Křivonožkou v náručí. V kuchyni na ni již čeká maminka s tatínkem, oba dva se šťastně usmívají a ukazují na stůl, kde je dort s jednou svíčkou a nápisem „16“ – její poslední narozeniny. Chce jít k dortu a sfouknout svíčku, když najednou celou místnost osvětlí zelený záblesk a oba její rodiče bezvládně padají k zemi.

     Otočí se směrem, odkud útok přišel. Uvidí vysokého muže v černém plášti s kapucí na hlavě a maskou přes obličej. Smrtijed teď míří svou hůlkou přímo na ni. Chce začít křičet, chce utéct, něco udělat, ale nemůže. Stojí jako socha a s hrůzou v očích pozoruje útočníka.

     „Avada kedavra,“ neschopna pohybu čeká, až ji kletba zasáhne a ona padne mrtvá k zemi, stejně jako maminka a tatínek.

     „Hermiono!“ Otevřela oči. Stáli u ní Ron s Harrym, třásli s ní a a zjevně se ji už nějakou dobu snažili vzbudit. Celá se třásla, prádlo na sobě měla mokré potem a srdce jí tlouklo jako splašené.

    

     „Co se stalo, Hermiono?“ Ron se na ni díval s obavami a Harry jí mezitím začal pokládat jednu otázku za druhou. „Co ti Brumbál včera chtěl? Proč ses od něj vrátila až tak pozdě? Proč spíš tady?“ Byla ráda, že si alespoň nevšiml toho, že měla noční můru.

     Jejich otázky však nechala bez odpovědí, jednak se jí teď o tom nechtělo mluvit a za další,  zděšeně si uvědomila, za 20 minut začíná vyučování. Rychle se zvedla z křesla, ve kterémm stále seděla, kamarádům řekla jen: „Musím se obléct,“ a vyběhla po schodech do ložnice.

     O několik minut později se objevila celá zadýchaná ve Velké síni a vyhledala profesorku McGonagallovou, aby si od ní vzala rozvrh na nový školní rok. Profesorka se na ni soucitně podívala, ale nic neřekla. Pouze dívce povzbudivě stiskla zápěstí, když jí předávala rozvrh hodin. Hermiona jí za to byla vděčná, nevydržela by teď otázky typu: „Jste v pořádku?“ nebo „Nechcete si promluvit?“

     Při pohledu na rozvrh zjistila, že první hodinu je Obrana proti černé magii. Spěšně se rozběhla do třídy, profesor Snape je schopný udělit jí školní trest za pozdní příchod i přesto, že ví, co se včera stalo. Snídani dnes bude muset vynechat, ale to nevadí, stejně nemá na jídlo ani pomyšlení.

¤¤  ¤¤  ¤¤

     Profesor Snape vešel do třídy a vychutnával si nevraživé pohledy, které po něm vrhali studenti Nebelvíru. V duchu se ušklíbl, byl pyšný na to, že stále dokáže ve studentech vyvolávat takové emoce.

     Sedl si za stůl a řekl žákům, aby si otevřeli učebnici na straně 14. Dal jim nějaký čas na prozkoumání kapitoly, kterou se s nimi chystal ten den probrat. Po chvíli, právě v momentě, kdy chtěl znovu promluvit, se otevřely dveře a dovnitř se doslova vřítila Grangerová.

     Zúžily se mu oči. Jak si dovoluje na jeho hodinu přijít pozdě? To si myslí, že když jí umřeli rodiče, budou na ni všichni brát ohledy, litovat ji a ona si bude moci dělat, co chce? Tak to ani náhodou!

     Výhružně vstal ze židle a ignoroval omluvy, které ze sebe chrlila. Vůbec ji neposlouchal. „Jsem nesmírně potěšen, že jste se nás rozhodla poctít svou návštěvou, slečno Grangerová,“ řekl, zatímco se k ní zlověstně blížil. „Jsem si jistý, že svým pozdním příchodem hned na první hodinu v novém školním roce jste právě překonala školní rekord. Strhávám Nebelvíru deset bodů a uděluji vám školní trest. Dostavte se do mého kabinetu dnes večer v osm hodin.“

     Potom se otočil ke zbytku třídy: „Všichni vytáhněte své hůlky a utvořte dvojice. Budeme trénovat souboje. Grangerová, vy budete s panem Malfoyem.“

     Sledoval, jak se studenti poslušně rozdělují do dvojic a zaujímají bojové postoje. Nejdříve svou pozornost zaměřil na Pottera, který byl samozřejmě ve dvojici s Weasleym. Jejich souboj netrval dlouho, Potter použil Expelliarmus, Weasleyho hůlka vyletěla svému majiteli z ruky a spadla na zem. Snape nic jiného vlastně ani nečekal, věděl, že Weasley Potterovi vzdorovat nebude.

    

     Otočil se teď k Dracovi a Grangerové. Právě včas, aby viděl, jak nejmladší z rodu Malfoyů vyslal na Grangerovou nějaké kouzlo a ona se ani nepokusila se bránit. Stála tam a čekala, až jí červený paprsek vrazí do hrudi. Spadla na zem a ani se nenamáhala vstát.

     Došel k nim a se spokojeným úšklebkem řekl: „Výtečná práce, pane Malfoyi, přiděluji Zmijozelu 20 bodů. Naopak, Nebelvír právě přišel o dalších deset bodů, a znovu díky slečně Grangerové.“

     Podíval se dívce do očí, chtěl si vychutnat tu zlobu, kterou v nich jistě uvidí, a ignoroval zlostné šumění nebelvírských studentů, které se začalo nést celou učebnou. V jejích očích ale ke svému překvapení žádnou zlobu neviděl. Dívala se na něj naprosto nezúčastněným a odevzdaným pohledem. Bylo vidět, že celou noc brečela, svědčily o tom tmavé kruhy, jež měla pod stále ještě mokrýma očima.

     Zarazil se, něco takového nečekal. Ve svém životě nebyl moc zvyklý na projevy emocí, od nikoho. Nedal na sobě ale nic znát, místo toho jí věnoval ještě jeden nevraživý pohled a dál pokračoval ve své hodině bez nežádoucích přerušení.

¤¤  ¤¤  ¤¤

     Hermioně se celý den dařilo vyhýbat se dotazům, kterými ji Harry s Ronem neustále zasypávali. Už tak jí dalo dost práce nebrečet, neměla prostě sílu ještě na to, aby jim řekla, co se včera stalo. Vyučování vůbec nevnímala, její poznámky z hodin nestály za nic, zadání domácích úkolů si ani nenapsala a vlastně ani nevěděla, co se dnes na hodinách probíralo. Nedokázala se vůbec soustředit, pořád jen cítila obrovské prázdno.

     Večer ji ale čekalo ještě další utrpení – trest u Snapea. Nepřekvapilo ji, že jí za pozdní příchod udělil školní trest, ostatně tak trestal všechny Nebelvíry, ale přeci jen si nemyslela, že je až tak bezcitný. Co se dá dělat, musí si trest odpykat, jen doufala, že to nebude nic odporného, v takových věcech byl Snape vždycky odborník.

     Když přesně v osm hodin dorazila k jeho kabinetu, profesor na ni již čekal. Na zaklepání okamžitě otevřel, poručil jí, ať jde s ním a vedl ji chodbami do nějaké části hradu, ve které nikdy nebyla. Po chvíli stanuli před nějakou, očividně již velmi dlouho nepoužívanou, místností.

     Byla v ní nahromaděna spousta starých skříní a dávno nepoužívaného nábytku, jež byl před mnoha lety vyřazen z učeben a nahrazen novějšími a lépe vyhovujícími kusy. Hermiona se na černovlasého muže zmateně podívala.

  

     Když si všiml jejího pohledu, začal vysvětlovat: „Pan Filch mě upozornil, že tyto skříně jsou plné bubáků. Vaším úkolem bude všechny je odtud vyhnat. Jak se vypořádat s bubákem nepochybně víte, pokud mi paměť slouží, profesor Lupin vás to před pár lety učil dosti …. zajímavým způsobem.“

     Hermiona si zmiňovanou hodinu s Remusem Lupinem velice živě vybavila. Dnes ji ale vzpomínka na profesora Snapea se supím kloboukem na hlavě nerozesmála. Pouze tedy přikývla, aby dala najevo, že ví, co má dělat.

     Po té, co profesor odešel, vytáhla svou hůlku a otevřela první skříň. Vystoupila z ní vysoká postava zahalená v černém plášti, na hlavě měla kápi a na obličeji masku. Čarodějka zalapala po dechu. Nečekala, že se bubák promění zrovna ve Smrtijeda, ale když se nad tím zamyslela, nemohl se proměnit v nic jiného. To, čeho se teď bojí nejvíc, jsou Smrtijedi.

     Zhluboka se nadechla, namířila na něj hůlkou, řekla: „Riddikulus“ a Smrtijedův plášť se rázem proměnil v růžový župan s červenými srdíčky. Dívka vyprskla smíchy a bubák zmizel.

     Nějakou dobu takhle pokračovala, vždy otevřela skříň, Smrtijedův plášť změnila v růžový župan se srdíčky a  bubák zmizel. Až jednou, po otevření obzvlášť velké skříně, se před ní objevil ne jeden, ale tucet Smrtijedů.

     Snažila se je všechny postupně zneškodnit pomocí kouzla Riddikulus, ale bylo jich moc. Nakonec Hermionu obklopili a blížili se k ní, měla pocit, že nemůže dýchat, hýbat se, prostě cokoli udělat. Nakonec, když už byli těsně u ní, se jí zatmělo před očima a v bezvědomí spadla na zem.

     Někdo jí prudce zatřásl ramenem. Rychle otevřela oči a uviděla, jak u ní klečí nějaká postava. „Mdloby na tebe,“ zakřičela instinktivně, v tom si ale zděšeně uvědomila, že ta postava nad ní je profesor Snape. Bylo už ale pozdě, paprsek světla z její hůlky zasáhl učitele přímo do prsou a ten se v bezvědomí skácel na zem.

     Čarodějka rychle vyskočila a běžela k němu. Když si u něho klekla, zjistila, že se nedá nic dělat, musí počkat, až se profesor sám probudí. A právě tehdy to přišlo. Najednou si uvědomila, že už nikdy neuvidí své rodiče, že ji vyloučí ze školy pro napadnutí člena učitelského sboru a že nemá kromě Bradavic kam jít. Už prostě nemohla dál. Sedla si na zem, položila si hlavu do dlaní a rozbrečela se. Její tělo se otřásalo vzlyky, nemohla se utišit, neměla již na nic sílu. Ani si nevšimla, že učitel Obrany se vedle ní mezitím probral, věnoval jí jeden zlostný pohled a někam odešel.

     Z pláče ji vytrhlo až rázné a dosti hlasité otevření dveří. Konečně vzhlédla. Uviděla, jak do místnosti vchází profesor Snape s madam Pomfreyovou. „Tady je,“ zasyčel na starší ženu a se zašustěním pláště opět zmizel na chodbě.

     Madam Pomfreyová se ke studentce sklonila a začala ji prohlížet. Po chvíli se dívce podívala do očí: „Slečno Grangerová, fyzicky jste sice v pořádku, ale rozhodně se mnou teď musíte na ošetřovnu. Trvám na tom, právě jste se zhroutila. Musím vám dát nějaké lektvary na uklidnění a pár dní si vás tam nechám, abyste si řádně odpočinula.“

     Hermiona se sice snažila odporovat, ale ošetřovatelka ji vůbec neposlouchala, nedala jí možnost se z toho nějak vyvléknout. Chytila Hermionu za paži a táhla ji s sebou nejkratší cestou na ošetřovnu.  

1. kapitola – Zlá zpráva

Když Severus bradavickými chodbami pospíchal k ředitelově pracovně, jeho tvář byla ještě zachmuřenější než obvykle. Vůbec se mu nelíbil ředitelův naléhavý tón, určitě se něco muselo stát.

     Sotva k ředitelně dorazil a na vyzvání vstoupil dovnitř, jeho obavy se naplnily. V křesle před Brumbálovým stolem spatřil schoulenou Hermionu Grangerovou s obličejem plným slz. Ředitel se k ní zrovna skláněl a podával jí svůj kapesník. Přitom jí konejšivě položil jednu ruku na rameno. Grangerová si od něj kapesník vzala, vysmrkala se a potom zvedla oči.

     Zdálo se, jako by si ona i starší muž teprve teď všimli jeho přítomnosti. Severus přešel blíž k nim a tázavě na ředitele pohlédl. Ten mu zastřeným hlasem oznámil: „Hermionini rodiče jsou mrtví, Severusi. Zabili je Smrtijedi.“

     Snape nemohl uvěřit vlastním uším. Proč by je Temný pán nechával zabít? To přeci nedávalo smysl.

     Brumbál, jako by četl jeho myšlenky, znovu promluvil: „Když lord Voldemort zjistil, že dostat se do blízkosti Harryho Pottera není tak snadné, jak předpokládal, nejspíše se rozhodl jít na to tou složitější cestou. Domnívám se, že od vás ví o Harryho nejlepších přátelích?“ Snape přikývl, stále netušíc, kam ředitelovy úvahy směřují. Brumbál ale pokračoval: „Měl tedy na vybranou mezi Ronaldem Weasleym a Hermionou Grangerovou. Jelikož je rodina pana Weasleyho dosti početná a všichni jsou kouzelníci, tedy se mohli dosti účinně bránit, rozhodl se pro slečnu Grangerovou, která mimo školu zatím kouzlit nesmí, protože není plnoletá, a její rodiče jsou mudlové.“

     Než Severus stihl jakkoli zareagovat, do hovoru se vložila Hermiona. Obrátila na Brumbála své stále ještě mokré oči a řekla: „Pane profesore, chcete říct, že Voldemort zabil mojí maminku a tatínka proto, že čeká, že já bezhlavě uteču ze školy, abych je pomstila, a Harry se ke mně přidá, protože mě nebude chtít nechat jít samotnou?“

     „Odpovídalo by to typickému nebelvírskému chování, které od vás ostatně očekává, slečno Grangerová,“ odtušil chladně mladší profesor.

     Chvíli bylo ticho, během kterého si Snape i Hermiona začali plně uvědomovat vážnost situace. Potom promluvil Brumbál: „Myslím, že je nám všem jasné, co teď musíme udělat.“ Po nechápavých pohledech, které na něj oba jeho společníci vrhli, začal vysvětlovat: „Hermiono, vy v žádném případě nesmíte opustit Bradavice. A to myslím vážně, jste ve velkém nebezpečí, Voldemort by se také mohl rozhodnout vás unést a snažit se donutit Harryho, aby se vás pokusil zachránit,“ dodal přísně. Když přikývla, pokračoval: „A pokud jde o vás, Severusi, pokuste se mezi Smrtijedy nenápadně zjistit důvod toho útoku. Nejspíše se ve své domněnce nemýlím, ale chci mít úplnou jistotu, ať víme, na čem jsme.“ Severus přikývl, zvedl se a opustil ředitelovu pracovnu.

     Hermiona ale ještě nedokázala odejít. Nedokázala se pohnout, ani nějak smysluplně uvažovat. Stále brečela a v hlavě jí pořád dokola zněla jen jedna věta: ,Maminka a tatínek jsou mrtví.‘ Profesor Brumbál k ní přistoupil, položil jí konejšivě ruku na rameno a tiše řekl: „Vím, že to je pro vás dost těžké, Hermiono, a pravděpodobně vám teď budu připadat jako cynik, ale život jde dál a vy se s tím musíte vyrovnat, musíte se soustředit na svůj život a svou budoucnost. Snažte se, aby na vás i přesto mohli být vaši rodiče hrdí.“ Dívka se na něj podívala svýma uslzenýma očima a nepatrně přikývla. Věděla, že profesor má pravdu, její rodiče by určitě nechtěli, aby se teď zhroutila a hodila školu za hlavu.

      Pomalu se tedy zvedla z křesla, rozloučila se s ředitelem a vydala se do své postele v nebelvírských ložnicích. Zítra bude první den školy a ona se potřebuje vyspat.

Úvod

     „Avada kedavra!“ Zelený záblesk a zoufalý křik ženy: „Franku, Franku!“

     Alison Grangerová nedbala na nebezpečí a rozběhla se ke svému muži. Pozdě. Frank byl mrtvý. Klekla si k jeho tělu, chytla ho za ruku a se slzami v očích se podívala do tváře jeho vraha.

     Yaxleyho její slzy vůbec nezajímaly. Zvedl hůlku, namířil ji přímo na Alisoninu hruď a bez sebemenší známky emocí zopakoval: „Avada kedavra.“ Z jeho hůlky znovu vyšlehlo zelené světlo.

     Než se otočil k odchodu, ještě zahlédl, jak ženino bezvládné tělo padá na tělo jejího manžela. Na rtech se mu usadil spokojený úšklebek – svůj úkol bez problémů splnil a Pán ho jistě bohatě odmění.

¤¤  ¤¤  ¤¤

     Severus Snape právě seděl ve svých komnatách. Před chvílí si uvařil čaj a teď se chystal vychutnat si ho při četbě nové knihy o lektvarech. Koupil ji minulý týden v Příčné ulici, když se tam byl před začátkem školního roku přesvědčit, jestli mají dostatečnou zásobu učebnic, které si vybral jako pomůcku pro výuku svého nového předmětu.

     Při téhle myšlence se vítězoslavně ušklíbl. Konečně se dočkal, konečně bude učit Obranu proti černé magii! Už od zítřka! Neměl nic proti výuce Lektvarů, ale Obrana ho přeci jen bavila víc a vzhledem k tomu, že moc Pána zla stále roste, je třeba, aby ty děti konečně dostal do rukou někdo, kdo skutečně ví, o čem černá magie je. A to on ví až moc dobře. Povzdechl si a bezmyšlenkovitě přejel prsty přes rukáv svého hábitu na levé ruce, v místech, kde se pod látkou nacházelo vytetované Znamení zla. Potřásl hlavou, aby tyto myšlenky zaplašil. Na svého bývalého pána teď opravdu myslet nechce.

     Znovu tedy vzal do ruky svou novou knihu, opatrně z šálku usrkl trochu horkého čaje a chystal se přečíst si kapitolu o nových vylepšeních mnoholičného lektvaru, když to v krbu zapraskalo a ozval se hlas Albuse Brumbála: „Severusi, mohl byste ke mně prosím přijít?“