3. kapitola – Ošetřovna

     Ráno Hermionu probudili Ron s Harrym. Stavili se za ní ještě před začátkem vyučování, aby zjistili, co se včera vlastně stalo. Nejprve se zdráhala a odmítala jim cokoli prozradit, ale nakonec, když viděla, jak jsou neoblomní, všechno jim řekla a v duchu děkovala madam Pomfreyové a jejím uklidňujícím lektvarům, že se jí netřese hlas.

     Začala tím, proč si ji po zahajovací hostině zavolal Brumbál, jak potom zavolal i profesora Snapea a požádal ho, aby mezi Smrtijedy zjistil důvod zavraždění jejích rodičů. O ředitelově domněnce se zatím nezmínila. Nechtěla, aby si to Harry kladl za vinu.

     Potom se nadechla a popsala jim průběh svého školního trestu, načež Ron i Harry sborově přísahali Snapeovi pomstu a předháněli se ve vymýšlení nápaditějších způsobů jeho usmrcení.

     Když po chvíli kamarádi odešli na vyučování a dívka zůstala sama, uvědomila si, poprvé od té hrozné zprávy, že se cítí o něco lépe. Možná to bylo těmi lektvary, které byla ošetřovatelkou během noci donucena vypít, ale možná také tím, že se konečně někomu svěřila.

     Celý den Hermiona strávila koukáním do stropu a spaním. Jediné, co ji v tomto programu každých pár hodin vyrušilo, byla Poppy Pomfreyová s další dávkou lektvarů a neodbytnými dotazy, jak se cítí a jestli něco nepotřebuje.

     Po večeři za ní Harry s Ronem opět přišli. Ron hned mezi dveřmi začal nadávat: „Víš, kolik nám ten slizoun zase nandal domácích úkolů? Máme napsat pojednání na DVA svitky pergamenu o výhodách užívání neverbálních kouzel.“

     Zbytek jejich návštěvy Ron s Harrym strávili nadáváním na Snapea a jeho vyučovací metody. Hermiona je jen nepřítomně poslouchala a ve vhodných chvílích přikyvovala. Neměla sílu ani náladu jim připomínat, že Snape je profesor a že by o něm měli mluvit slušně, ať je sebevíc nepříjemný. Přála si jen, aby už odešli a nechali ji spát.

     Nakonec se oba dva zvedli, popřáli jí dobrou noc a odešli do společenské místnosti, aby si vypracovali domácí úkoly.   

     Druhý den už ošetřovatelka začala pomalu snižovat množství lektvarů, jež Hermioně dávala. Pro dívku to nebylo nic lehkého, protože vždy, když lektvar již pomalu přestával působit, zažívala ten samý smutek a prázdnotu jako tehdy, kdy se o smrti rodičů dozvěděla. Věděla ale, že se s tím musí nějak vyrovnat, nemůže být přeci po celý zbytek života pod vlivem lektvarů. Proto si nestěžovala a snažila se přes to nějak přenést. Naštěstí pokaždé, když už si myslela, že ji lítost úplně pohltí, objevila se madam Pomfreyová s novou dávkou a Hermioně se opět na nějakou dobu ulevilo.

     V tomto duchu uplynuly další dva dny, během nichž ošetřovatelka dobu mezi jednotlivým podáváním léků prodlužovala.

     Kluci se stavovali každý večer, aby Hermioně řekli, co je nového a donesli jí domácí úkoly. Dívka se ale úkolů ani nedotkla, neměla na to sílu. Celé dny jen nepřítomně koukala do zdi, spala nebo brečela.

     Když na ošetřovně strávila již celkem čtyři dny, přišla za ní večer madam Pomfreyová a řekla, že dnešní noc zkusí zvládnout bez lektvaru. Pokud bude Hermiona ráno v pořádku, možná by dokonce mohla být z ošetřovny propuštěna.

     Mladší čarodějka jen přikývla, zachumlala se do peřin a pokusila se co nejdříve usnout. Doufala, že milosrdný spánek jí pomůže se vyhnout obvyklému smutku, který se dostavoval vždy s vynecháním léku.

     Hraje si s Křivonožkou na zahradě u domu, kde bydlí se svými rodiči. Najednou uvidí vysokou postavu v černém plášti a s kápí na hlavě, jak vznešeným krokem míří po příjezdové cestě rovnou ke vstupním dveřím do domu. Když k nim postava dorazí, bez zaváhání vejde dovnitř. Hermiona se za ní rozeběhne. Vrazí do pokoje právě v okamžiku, kdy ta postava řekne: „Avada kedavra,“ a maminka s tatínkem padají k zemi.

     Potom se tahle stále ještě zahalená postava otočí k dívce, pozvedne svou hůlku, ale než vyřkne onu smrtelnou kletbu, sundá si kápi. Objeví se rudé žhnoucí oči, spláclý hadí nos a holá lebka. Lord Voldemort osobně! Hermiona zadrží dech. Ten krutý pohled těch odporných očí, ta chladná nenávist, co z nich vyzařuje a vítězoslavný škleb, který se objevuje na jeho tváři! Děvče začíná couvat. Nemá ale kam utéct,  Voldemort jí stále hledí do očí a následuje ji, stále míříc svou hůlkou na její hruď.

     Potom se mu z úst vydere zlomyslný smích. Ten zvuk jí proniká až do morku kostí, má z něj husí kůži. Něco tak odporného v životě neslyšela. Hermiona začíná křičet. Volá z plných plic o pomoc. Ví, že v blízkosti není nikdo, kdo by ji mohl slyšet, ale i tak to musí zkusit. Je úplně zoufalá.

     Probudil ji její vlastní křik. Zjistila, že těžce oddechuje a je celá zpocená. Chvíli se ve tmě rozhlížela kolem sebe, aby zjistila, kde vlastně je, než si uvědomila, že leží na ošetřovně. Potom začala uvažovat nad tím, co se jí právě zdálo. Byla to noční můra, to je jisté. O zavraždění jejích rodičů. Kým? Nějakou dobu usilovně vzpomínala, aby si vybavila co nejvíc věcí z toho hrozného snu. Vzpomněla si, že vrah byla nějaká osoba v černém plášti, s kápí na hlavě. Napínala svůj mozek dál, chtěla vědět všechno. Zabralo jí to dost času, ale nakonec si skutečně veškeré podrobnosti onoho příšerného snu vybavila.

     Když si vzpomněla i na ten odporný vítězoslavný smích, najednou jí prostoupil nepopsatelný vztek. Uvědomila si, že její rodiče byli hodní lidé, kteří nikdy nikomu neublížili, a vůbec si něco takového nezasloužili. Vzpomněla si i na Brumbálovu domněnku ohledně toho, proč vlastně byli zabiti. Voldemort je zabil jen proto, aby vylákal Harryho ze školy. Navíc její rodiče vybral z toho důvodu, že si netroufl na Weasleyovi, kteří by jistě kladli odpor. Raději tedy nechal zabít mudlovské zubaře, kteří se nijak bránit neuměli. Vlastně je to obrovský zbabělec. Všichni se ho bojí, ale skutečnost je taková, že kdyby kolem sebe neměl své Smrtijedy, jistě by takovou moc neměl.

     Vztek jí začal proudit celým tělem, měla obrovskou chuť se tomu parchantovi pomstít, zabít ho a dokázat celému světu, že není tak skvělý kouzelník, jak si o něm všichni myslí. Nic jiného si ani nezaslouží, nikdo ho před soud kvůli smrti jejích rodičů nepostaví, je tedy na čase vzít spravedlnost do vlastních rukou. Hned ráno, jak odejde z ošetřovny, začne pracovat na plánu, jak toho dosáhnout.

     Když se tedy hned po snídani madam Pomfreyová stavila u Hermiony, aby se jí zeptala, jakou měla noc, dívka bez zaváhání odpověděla, že je v pořádku a že se jí spalo výborně. Poppy ji okamžitě propustila, ale trvala na tom, aby Hermiona okamžitě přišla, kdyby se necítila dobře. Mladší čarodějka přikývla, sbalila všechny své věci a vydala se urychleně do ložnice pro učebnice na dnešní výuku.

      První hodinu bylo Přeměňování, Hermionin nejoblíbenější předmět, ale dívka dnes měla obrovské problémy se soustředit. Neustále přemýšlela o tom, jak by mohla porazit Voldemorta. Když jí profesorka McGonagallová položila otázku, studentka poprvé za celé roky v Bradavicích neznala odpověď. Dokonce ani úkol na dnešní hodinu neměla vypracovaný, přestože jí ho včera Ron s Harrym přinesli. Profesorce tyto věci samozřejmě neušly a po hodině Hermionu zdržela ve třídě, aby si s ní mohla promluvit.

     „Slečno Grangerová, na slovíčko…Jak se dnes cítíte? Pomohl vám pobyt na ošetřovně? “

     „Jistě, paní profesorko, je mi už lépe.“

     „No, ale úplně dobře na tom ještě nejste, viďte? Nemohla jsem si nevšimnout vaší dnešní nepozornosti a toho, že jste ani nevypracovala domácí úkol.“

     „Ano, paní profesorko. Nejsem ještě zcela v pořádku, stále se mi po rodičích stýská, ale už je mi lépe.“ Úplná lež to nebyla…

     „Dobrá, pokud si ale budete chtít s někým promluvit, můžete se za mnou kdykoli stavit. A pro dnešek vás mohu omluvit z výuky, jestli se na to ještě necítíte.“

     „Děkuji, paní profesorko, budu si to pamatovat. A pokud jde o to uvolnění z výuky… tuhle nabídku pro dnešní den moc ráda přijmu, potřebuji do knihovny a dohonit promeškané učivo.“

     Cestou z učebny do knihovny si Hermiona blahopřála. Během rozhovoru s profesorkou ji totiž napadlo, jak se Voldemortovi pomstít, teď už jen zbývalo domyslet detaily plánu.