5. kapitola - Pohřeb

Ahoj, tak tu jsem konečně s další kapitolou. Nevim, kdy bude další, pořád píšu tu druhou povídku, ale pokusim se k týhle občas vracet.

     Když už si myslela, že jí ten tlak rozdrtí plíce, najednou zjistila, že se konečně může nadechnout. Začala lapat po dechu a během chvilky dýchala, jako by právě uběhla maratón. Snape si toho všiml, urychleně pustil její ruku, kterou do té doby ještě pořád držel, a jízlivě poznamenal: „ Slečno Grangerová, buďte tak laskavá a přestaňte mi tady funět jako lokomotiva. Nechceme přeci vzbudit zbytečnou pozornost.“

     

      „No…Když už mluvíme o té zbytečné pozornosti, pane…,“ začala Hermiona váhavě, když se konečně trochu vydýchala.

      

      „Ano?“

      

      „Víte, moji rodiče byli mudlové a stejně tak i všichni naši známí, kteří na tom pohřbu budou…“

    

      „Míříte snad touto perfektně přímou a jednoznačnou řečí, plně odpovídající řeči, jíž by studentka s vašimi známkami měla oplývat, k tomu, že můj oděv je na dnešní událost nevhodný?“

    

      „A…Ano, pane.“

     

      Hermiona totiž na sobě měla jednoduché splývavé černé šaty, které se na mudlovský pohřeb skvěle hodily, ale profesor byl oblečen ve svém obvyklém černém hábitu. Kdyby ho v něm její příbuzní a přátelé jejích rodičů uviděli, jistě by jim to připadalo přinejmenším divné.

      

      „Už jste zjistila, kde vlastně jsme?“

     

       Čarodějka se poprvé za celou dobu rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že jsou v centru Londýna. Přemístili se sice do nějaké postranní uličky, ale určitě to bylo centrum Londýna.

     

       „Pane profesore? Proč jsme v centru? Obřad se přeci bude konat na okraji města.“

      

       „Nebojte se, pohřeb začíná až za hodinu, to stihneme. Potřebuji jen kousek odtud vyzvednout mudlovské oblečení, které jsem si tady včera večer objednal poté, co mi ředitel oznámil, že vás dnes budu doprovázet.“

      

       Zašli do blízkého krámku, patřícího nějakému čaroději, jež se zjevně velice živě zajímal o mudly. Tam profesor vyzvedl své oblečení a šel se rovnou i převléci.

      

       Dívka na něj čekala s mnohem většími než mírnými obavami. Věděla, že kouzelníci mají problém s mudlovskými šaty, většinou se obléknou tak, že jejich oblečení ladí asi tak jako u Lady Gagy, a kdyby se takhle Snape objevil na setkání s jejími příbuznými, určitě by měla problém to vysvětlit. Teď se jen modlila, aby v tom oblečení, co si právě koupil, vypadal alespoň trochu normálně.

     

        Za chvíli se profesor objevil a Hermiona při pohledu na něj málem omdlela. Ne hrůzou, jak se původně obávala, ale spíše tím, že tohle prostě nečekala. Měl na sobě obyčejné černé rifle a bílou košili. Musela uznat, že je to sice na něj dosti nezvyklé, ale že v tom vypadal velice dobře a na pohřeb se to více než hodilo.

      

        „Proboha, Grangerová, přestaňte na mě tak civět a laskavě zavřete pusu. Tváříte se, jako kdyby vám právě někdo řekl, že jste ze zkoušky dostala dvojku,“ zavrčel na ni Snape a otočil se k odchodu z krámku.

      

        Když došli do jedné postranní uličky, profesor je opět přemístil. Tentokrát už Hermiona věděla, co ji čeká, takže už na to byla trochu připravena, ale stejně to bylo dost nepříjemné. Naštěstí brzy ucítila, jak ji Snapeova ruka pustila a zjistila, že už se opět může nadechnout. Potom se kolem sebe rozhlédla. Před nimi byl krásný veliký kostel, ve kterém už s rodiči několikrát byla. Vždy se jí tam moc líbilo, proto ji potěšilo, že obřad bude právě tady.

      

         I přes to, že do začátku ještě zbývalo asi půl hodiny, před kostelem již stáli někteří její příbuzní. Už vykročila, že se k nim připojí, když si najednou vzpomněla na Snapea.

    

         „Pane profesore, jak vás mám vlastně představit?“

     

         „Řekl bych, že taková premiantka jako vy už na něco přijde.“

      

         Vydali se tedy spolu k malé skupince lidí před kostelem. Hermiona celou dobu usilovně přemýšlela, co odpoví, až se jí některá teta nebo strýček zeptá, kdo to s ní vlastně přišel. Ale napadlo ji jen, že rozhodně nemůže říct, že to je její profesor. Ani ho tak před nimi nesmí v žádném případě oslovit. I když by neprozradila, že je to kouzelnická škola, stejně by jim to připadlo divné. Proč by asi tak chodil profesor na pohřeb rodičů své studentky? To bych vážně hodně těžko vysvětlovala.

     

        „Hermiono!“ Teta Alex, maminčina sestra, se k ní rozeběhla a silně ji objala. „Zlatíčko moje, jakpak se cítíš? Chtěli jsme ti se strýčkem napsat, ale potom jsme zjistili, že vlastně ani nevíme, na jaké škole jsi. Tak strašně málo jsme se o tebe zajímali!“ Teta plakala a plakala, ani nečekala Hermioninu odpověď, jen ji stále pevně objímala.

    

        „No tak, Alex, my se s ní taky chceme přivítat, pusť už to nebohé děvče nebo ji umačkáš,“ strýček Fred se snažil znít vesele, avšak jeho mokré oči a kruhy pod očima prozrazovaly, že mu do smíchu rozhodně není.

      

        „Ano, ovšem…Promiň, Hermi.“ Alex Hermionu rychle pustila.

      

        „To nic, teto.“ Hermiona teď objala strýčka. Ucítila, že jí samotné se také začínají po tvářích koulet slzy. Nechtěla, aby ji profesor viděl brečet, ale nešly zadržet. Je to přeci pohřeb jejích rodičů, proboha! Má právo na slzy.

    

        Najednou se teta znovu ozvala: „Hermi, kdopak je tohle?“

    

        Dívka se odtáhla od svého strýce a uvědomila si, že jim zapomněla svého nezúčastněně se tvářícího profesora, stojícího opodál, představit. „Teto, to je maminčin a tatínkův přítel. To on mi přijel do školy oznámit, co se stalo a rovnou mi i nabídl, že mě sem odveze.“ A vida, takže najednou to vymyslet jde!

      

        Teta přistoupila k profesorovi a podala mu ruku. „Moc mě těší, jsem Alexandra Harperová.“

    

        Snape její ruku přijal a řekl: „Potěšení je na mé straně, madam. Jmenuji se Hank Carter.“

      

        Hermiona nemohla uvěřit tomu, co vidí a slyší. Profesor Snape jako gentleman? To snad ne! Dokonce už i skoro čekala, že tetě tu ruku políbí. Takhle ho vážně neznala, aby se choval tak mile. To by jí spolužáci neuvěřili. A to jméno! Proč zrovna Hank? Chápala, že se jim nemohl představit jako Severus, tohle jméno by na její příbuzné působilo dost podivně, ale Hank se k němu přeci vůbec nehodí.

      

        Podobným stylem probíhalo i přivítání s ostatními čarodějčinými příbuznými a známými, čekajícími u kostela na začátek obřadu. Všichni Hermioně přáli upřímnou soustrast, objímali ji a brečeli. Snape stál opodál, pozoroval dění kolem sebe a s každým příbuzným si stejným gentlemanským způsobem potřásl rukou.    

      

        Potom se všichni vydali dovnitř a usadili se do lavic. Hermiona s tetou Alex, strýčkem Fredem a otcovým bratrem Jonathanem se usadila do první řady a všimla si, že profesor pro sebe zabral místo až úplně vzadu.

       

        Za pár minut obřad začal. Kněz pronesl svou smuteční řeč, pak vyzval dívku, aby o svých rodičích také řekla pár slov. Čarodějka vyšla na pódium, a přemýšlela, o čem má mluvit. O tom, jak moc nenávidí jejich vraha a že kdyby měla příležitost, tak by ho bez zaváhání zabila? Že vlastně právě tohle měla ještě dnes ráno v úmyslu, než zjistila, že to Brumbál tušil a právě proto s ní vyslal zrovna Snapea? Asi ne.

      

        Místo toho tedy začala vzpomínat na poslední dny, které s rodiči strávila, než odjela do školy. Popsala přítomným poslední společný víkend, kdy ji maminka s tatínkem vzali stanovat do lesů a v noci si vyprávěli strašidelné příběhy. Všimla si, že během její řeči se většině příbuzných zaplnily oči slzami. Podívala se na Snapea. Na tváři měl stále tu svou nepropustnou masku, ze které se nedalo nic vyčíst. Řekla by ale, že jeho něco takového nikdy dojmout nemůže, jeho nemůže dojmout nejspíš nic.

      

        Když domluvila, znovu se posadila na své místo a kněz obřad ukončil. Potom se k ní hrnuli všichni příbuzní jeden přes druhého a přáli jí upřímnou soustrast. Hermiona si uvědomila, že opět začíná brečet, ale bylo jí to jedno. Navíc, nebyla jediná.

      

         Po chvíli se k ní protlačila teta Alex: „Hermi, zlatíčko, že zůstaneš ještě na hostinu?“

      

         „No, teto, já opravdu nevím. Chtěla jsem se už vrátit do školy…“

      

         Snape se k nim mezitím také protlačil, takže celou rozmluvu poslouchal.

      

         Teta si toho všimla a snažila se je přesvědčit oba: „Pane Cartere, tak jí něco řekněte. Když už jsme tu hostinu zaplatili…“

      

         Hermiona nevěděla, co má dělat. Na jednu stranu se chtěla vrátit do školy, chmurné nálady pro dnešek už měla víc než dost, na druhou stranu by si ale ráda s příbuznými ještě chvíli popovídala. Tázavě se na profesora podívala a on k jejímu údivu přikývl. Zjevně chápal, že by tu chtěla ještě zůstat a byl ochotný to tu nějakou dobu vydržet. Dnes ji tedy skutečně nepřestával překvapovat.

     

         Přijala tetinu nabídku a spolu se všemi smutečními hosty se vydala do nedaleké restaurace na hostinu. Její pozornosti neušlo to, že profesor se stále drží v její blízkosti. Ne v takové, aby to někomu bylo nápadné, ale dostatečné, aby ji měl neustále pod dohledem a mohl v případě nějakého útoku zasáhnout.

    

         Na hostině se profesor držel od ostatních dále a snažil se být co nejvíce nenápadný. Nesnášel společenské akce a tady to bylo o to horší, že to byla mudlovská akce, netušil, jak by se měl chovat a o čem by si měl s ostatními povídat. Vždyť on o jejich světě neví vůbec nic. Navíc mu situaci zhoršoval fakt, že dotyční zemřeli rukou Smrtijedů. Byl za jejich smrt nepřímo odpovědný. I když nevěděl, že se něco takového na Grangerovi chystá, přeci jen měl něco udělat. Pracuje mezi nimi jako špeh, je jeho povinnost dovídat se o chystaných útocích a dělat vše, co bylo v jeho silách, aby jim zabránil.

      

          Hermiona si všimla, že profesor se snaží být nenápadný a všem se vyhýbat. To však bylo jeho typické chování i na školních oslavách a hostinách, takže ji to nepřekvapilo a dál se bavila s příbuznými. Zbystřila teprve v okamžiku, kdy se ke Snapeovi připojila její sestřenice Jane, která byla jen o dva roky starší než čarodějka, ale zjevně jí věkový rozdíl mezi ní a profesorem vůbec nevadil. Dívka zpovzdálí nevěřícně pozorovala, jak se její sestřenice ke Snapeovi přitočila a jak se ho snaží balit.

     

           Po chvíli zaregistrovala, že profesor začíná být z Janiny přítomnosti poněkud nesvůj, tak se ho raději rozhodla vysvobodit. Z vlastní zkušenosti věděla, jak její sestřenice umí být vlezlá, zvláště, když se jí nějaký muž líbí. Došla k nim zrovna v okamžiku, kdy Jane zvala Snapea na večer k sobě domů.

      

          Zaváhala, jestli se do toho má vůbec plést a nenechat v tom profesora trochu vymáchat. Bylo by to docela zábavné, on totiž už teď očividně vůbec nevěděl, co má dělat a jak sestřenici odpovědět. A musela si přiznat, že vidět svého obávaného učitele, jak snad poprvé v životě neví, co říct, byl neopakovatelný zážitek.

      

          Nakonec se ale rozhodla mu pomoci. Přišla až úplně k nim, chytila Snapea za ruku a řekla: „Víš, Jane, my s Hankem už musíme jít. Čekají nás dnes ještě nějaké povinnosti, viď, miláčku?“

      

          Ze Snapeova výrazu měla nejprve pocit, že ji asi zabije sám a nebude k tomu potřeba žádných Voldemortových služebníků, ale potom se v jeho očích na sotva postřehnutelný okamžik mihlo něco jako vděčnost. Opětoval stisk ruky, usmál se na ni a odpověděl: „Jistě, zlato, máš pravdu, už je nejvyšší čas.“

      

          Jane se zarazila: „O…moment, vy dva spolu?“

      

          Hermiona zeslabila hlas, aby ji nikdo jiný než Jane a Snape neslyšeli, a zašeptala: „Ano, chodíme spolu, ale zatím chceme, aby o tom nikdo nevěděl, tak ti budeme moc vděční, když si to necháš pro sebe, platí?“

       

          „Jasně…mně můžete věřit, nikomu to neřeknu.“

      

          Čarodějka spokojeně přikývla a se Snapem v patách se vydala rozloučit se svými příbuznými. Pak zašli do nejbližší zastrčené uličky a odtamtud se přemístili zpět do Bradavic.